Připomínal mi dřez plný neumytého nádobí. Tak dlouho jsem chodil okolo, až jsem se na něj už nemohl dále dívat. Nemohl jsem ho tam jen tak nechat. Zároveň na něm bylo cosi syrového, neučesaného, prvotního. Ale ruku na srdce, je markantní rozdíl mezi uhlíkem a poctivě křesaným diamantem.
Rád o sobě přemýšlím jako o spisovateli na samém počátku „kariéry“, validita této myšlenky však klesá s přibývajícími léty. A ten román, jenž v prvním odstavci zmiňuji, se zdá být středobodem veškerého mého uvažování. Markuje můj počátek, čím dál více jsem se však obával, že i můj konec. A proto jsem se jej po letech nečinnosti rozhodl otevřít.
Míra deziluze, ve které jsem si roky hověl, mě fascinuje dodnes. Měl jsem za to, že jsem stvořil něco výjimečného? Možná. Vzpomínky však chladnou rychleji než mrtvá těla a čas je neúprosný šarlatán. Ta hromada textu, kterou jsem tehdy hodil na digitální kus papíru, byla definicí amatérismu a nedotaženého kusu práce.
Zápletka děravá natolik, že bych díky ní ušetřil za cedník, character development jen tak, aby se neřeklo, a vyústění zajímavé asi jako sinavé listopadové ráno. Práce jako na kostele. Ale mám snad jinou možnost, jak dostát své touhy po dokončeném románu, ke kterému se budu s hrdostí vracet?
Hlavou mi denně prostupují myšlenky na „promarněné“ roky, kdy jsem román nechával zavřený ve složce zahrabané v hlubinách disku. Sám se divím, že jsem ji již tehdy nepojmenoval „Šuplík“. Zároveň ty roky bez psaní nemohly být přínosnějšími. Něco jsem se během nich totiž naučil. O psaní, o příbězích. Byly to maličkosti, jako sledování filmu ne pro zábavu, ale pro zkoumání kvality děje. A také trénink v přepisování jedné věty znova a znova, až do kýžené podoby dle Kinga i Hemingwaye. Takové, kde nic nepřebývá, nic neschází a sdělení je jasnější nežli obloha nad opuštěnou stepí.
Koho zajímá, jestli tenhle článeček dává smysl. Chtěl jsem jen vyprsknout, že jsem před pár lety napsal první draft svého románu, pak jej nechal netknutě ležet, a teď se k němu vracím. Něco mě k němu zavolalo. A ty roky mimo stály za to, jelikož mi dali přesný náhled do toho, co mi schází. Důslednost, trpělivost a ochota jít do hloubky a odhalit to nejtemnější ze sebe samého.
Jsem už moc starej na to, abych furt čuměl na začátku.