Procestoval jsem toho dost na to, abych věděl, proč to dělám. Proč vlastně východní Evropa a bývalý Sovětský svaz? Co mě láká na děravých silnicích, zanedbaných chruščovkách a brutalistické architektuře?
Kéž bych v tom měl jasno… stačí však pohled do oken dvanáctipatrového betonového kolosu abych pocítil, že jsem tady správně.
Bavil jsem se o tom s kamarádem, který má k postsovětskému regionu podobně blízký vztah. Dle něj je fascinace socialistickým realismem založena na tom, že jde o zbytky světa, který měl být počátkem nové éry, komunistického ráje na zemi, který měl přinést blaho a všem dopřát tolik, kolik budou potřebovat.
Víme, že se nic takového nestalo a sovětským experimentem velká část světa jen utrpěla a trpí dodnes. Něco na tom však bude – napadá mě to při procházkách širokými bulváry kyjevského centra či pochroumanými ulicemi Kišiněva. Tento svět chtěl konkurovat západu. A spousta lidí tomu pevně věřila.
Dalším aspektem je lidský faktor. Životní úroveň postsovětských obyvatel je o několik stupňů níže než ta naše středoevropská, je to však jejich standard. A právě cesty na východ mi umožňují srovnat to, co tamější lidé považují za normální. Proto k nim chovám respekt, jelikož se musí poprat s daleko většími životními výzvami než my.
K tomuto zamyšlení mě přivedlo současné cestovatelské STOP. Na své cesty tak alespoň vzpomínám, jelikož má láska k sovětské kultuře neupadá – právě naopak. Koneckonců, občas se stačí projít po Brně.