Expedice Kazachstán – Almaty

Srp 2, 2019 | Blog

Pokud si dobře vzpomínám, tak původní nápad navštívit (pouze) Kyrgyzstán se v našich hlavách zrodil nedlouho po loňském návratu z arménsko-gruzínské výpravy.

Opětovně jsme se k této ideji vrátili až letos na přelomu března a dubna a po krátkém plánování to vypadalo, že vše zjevné náročnosti takového výletu odložíme na neurčito. Na druhou stranu Kyrgyzstán před pár lety zrušil vízovou povinnost pro většinu evropských zemí, čehož by bylo škoda nevyužít. Rozhodli jsme se proto naše pochyby překonat a přeci jen se do těchto středoasijských končin vydat. Do výpravy jsme přihodili i Kazachstán, zakoupili letenky u Turkish Airlines a těšili se na prázdninové dobrodružství.

Přes Istanbul

Dne 19. července to vypuklo. Na pražském letišti jsme se poslední Plzní na dva týdny rituálně rozloučili s českou kulturou a odletěli do Istanbulu. Přistáli jsme na tamějším novém letišti, které bylo v provozu pouhé tři měsíce. Na přestup jsme měli dvě a půl hodiny času, což bylo vzhledem k monstróznosti tohoto letiště tak akorát na přechod k odletové bráně do Almaty, našeho prvního kazašského cíle.

Kazašské ráno

Po pěti hodinách kostrbatého nočního letu a zdlouhavé letištní kontrole jsme si přeřídili hodinky o čtyři hodiny dopředu a ve 4:45 ráno konečně vkročili na území Kazachstánu. Naše první kroky směřovaly ke směnárně a bankomatu, byly však značně zpomaleny otázkami dotěrných taxikářů, které zněly jen „center, center?“. Almatinské letiště je totiž od města vzdáleno asi 17 km.

letiste almaty

Všudypřítomné Kazachy jsme prozatím odmítali, jelikož jsme k transportu plánovali využít veřejnou dopravu, ta však byla beznadějně plná. Po krátkém smlouvání jsme se tedy domluvili s taxikářem, že nás do města odveze v přepočtu za 60 Kč na osobu (kazašská měna se nazývá tenge (KZT): 100 KZT = 6 Kč).

Zvláštní však bylo, že nás do města neodvezl onen taxikář, kterého jsme usmlouvali, ale jeho kolega, kterému nás dohodil – tedy tzv. černý taxikář. Nutno zmínit, že to byla opravdu jízda. Mimo město 110 km/h a ve městě 70 – 90 km/h. U toho pan řidič ještě stačil kouřit jednu cigaretu za druhou a ladit svou vytouženou rádiovou stanici.

V brzkých šest hodin ráno jsme se ocitli ve městě a padla na nás smrtelná únava. Několik chvil jsme strávili poleháváním na lavičkách, za což jsme si vysloužili nepěkné pohledy místních. Hotel otevíral až v osm a s patnáctikilovými krosnami jsme těžko hledali místo, kam složit hlavu.

Nakonec jsme na více než hodinu zaparkovali v Doner King kavárně, kde jsme se kromě spící obsluhy setkali s vlídnou kazašskou náturou – ti, kteří v nás rozeznali Čechy, nás srdečně vítali a pomohli nám dostat se na internet, jelikož ten kavárenský nebyl příliš funkční.

Soustavné usínání jsme utnuli před osmou a vyrazili navštívit náš hotel s názvem Hostel Friendsbook. Byl umístěn v jedné z typických chruščovek, nutno podotknout, že až v sedmém patře bez výtahu (což s krosnami na zádech nebyla žádná hitparáda). Po výšlapu nás přivítala milá kazašská babička a pohotově nám připravila příjemně klimatizovaný pokoj (venku se teploty začínaly přibližovat k 30°C). Na pár hodin jsme se uložili ke spánku a poté vyrazili na průzkum největšího kazašského města Almaty.

Ve městě

Naše první cesty vedly směrem do restaurace. Snažili jsme se najít nějakou typickou kazašskou, město však bylo orientováno spíše turisticky, vše působilo až moc moderně (a to se nám nelíbilo). První zásadou však bylo nechodit tam, kde mají nápisy v angličtině (nebo latince).

K našemu prvnímu šašliku jsme si objednali pivo, u kterého nás zaujal způsob jeho servírování – v drtivé většině případů nám číšník přelil plechovku ruského piva do půllitru (a také to pak tak vypadalo). S točeným pivem se zde totiž člověk příliš nesetká (v Kyrgyzstánu však bylo hůř – ale o tom později).

mesto almaty

Dále jsme zamířili na Zelenyy Bazaar, tržiště, kde by dle dostupných informací mělo být k sehnání prakticky vše, na co si vzpomeneme. Potřebovali jsme několik věcí do přírody, které jsme si nemohli dovézt z domu (plynový vařič, repelent atd.).

Bazar byl skutečně rozsáhlý, od sekce s masem, kořením a kobylím mlékem přes koberce, turistické suvenýry, sluneční brýle až k falešnému značkovému oblečení a botám. Všechno potřebné jsme zde sehnali a ani se nás nikdo nesnažil okrást.

Almaty na rozdíl od západních měst nemá přirozené centrum. Chybí zde typické velké náměstí s kašnou, zahrádkami restaurací a posedávajícími obyvateli. To se trochu podepsalo na našem plánu prohlídky města – nebylo příliš kam cílit.

Na procházce jsme narazili na rozsáhlý vojenský památník, kde se mj. nacházel monument generála Panfilova a jeho 28 gardistů, kteří v roce 1941 pod hlavičkou Rudé armády bránili Moskvu před vojsky Wehrmachtu, při čemž také položili svůj život.

pamatnik panfilov almaty

Pokračovali jsme v prohlídce almatinských ulic. Z fotek Kazachstánu a zejm. hlavního města Astany (dnes již Nur-Sultanu), které jsem viděl před našim příjezdem, jsem měl na paměti, že zdejší města jsou občas poseta bizarními budovami s unikátními architektonickými prvky. Zde jich tedy nebylo tolik jako ve zmíněném hlavním městě, našla se však místa, kde se vedle sebe nacházel omšelý sovětský panelák a pozlacený hotel. 

chruscovka almaty

Kontrast mezi chudobou a bohatstvím je znatelný (země v posledních letech zažívá velký rozmach, zejména díky obchodu s ropou, svou podobou se tak snaží přibližovat Evropě – do roku 2025 má dokonce kompletně přejít z cyrilice do latinky).

luxus almaty 1

Stoupali jsme ulicemi vedoucími na kraj města, kde se nacházela hora Kok-Tobe. Na tu vedla dlouhá lanovka a už pohled zespodu sliboval pěkný výhled na celé město. Po výjezdu na kopec nás překvapila kultivovanost zdejšího zázemí – nacházel se tam zábavní park, několik restaurací a hotelů, malá zoologická zahrada a příjemné zelené parky. Pokochali jsme si se výhledem na město a vysoké hory národního parku Ile-Alatau za městem a šli se osvěžit do místní drahé hospody.

Pohled na město takto z výšky nám poskytl přehled na skvělou organizaci a uspořádáním almatinské dopravy. Obyvatelé při svých cestách nemuseli projíždět žádným ucpaným centrem, namísto toho využívali širokoproudé silnice vedoucí po celé délce města. Je pravda, že s dopravní zácpou jsme se v Kazachstánu nesetkali.

kok tobe almaty

S čím jsme se však setkali téměř v každé kazašské a kyrgyzské restauraci byla automatická přirážka 10 % – 15 % z celkové útraty, což představovalo spropitné. Ano, i v některých evropských restauracích je to normální, avšak zdejší obsluha se u stolu otočila maximálně dvakrát za hodinu a ani nebyla nikterak příjemná. Navíc nás po celou dobu pobytu otravovaly agresivní kazašské vosy.

Den nám utekl jako voda, po návratu do přiměřené nadmořské výšky jsme se v lehkém dešti vrátili zpátky na hotel, uložili si nakoupené věci do přírody a po krátkém odpočinku se vypravili na večeři. Ani večer jsme neměli příliš úspěchu s nalezením kazašské hospody – jediná, kterou jsem zahlédl, vypadala jako vchod do něčího sklepa, ostatním se proto příliš nezamlouvala.

kok tobe almaty 2

Nakonec jsme skončili v baru s názvem „Sosedi“, který byl doslova za rohem. K našemu potěšení jsme v menu nalezli názvy některých kazašských pokrmů (šašlik, plov, manti…), a co víc si přát – v azbuce. Menší problém nastal při objednávce piva – číšník nepochopil, že bychom si přáli čtyři půllitry piva, a namísto toho nám přinesl jedenapůllitrový džbán (avšak točeného!), který jsme si měli rozlít dle vlastního uvážení. Bohužel zde neseděly počty – na čtyři piva jsme potřebovali dva litry rezavého moku, jedna část nám tedy chyběla. Na to ale naše lámaná ruština nestačila. Číšník nám vysvětlil, že si piva nesmíme nalévat až po okraj, ale jen tak do čtyř pětin sklenice. Nechali jsme to tedy být a podruhé se s ním již podrobně domluvili na tom, že nám opravdu natočí čtyři půllitry, byť nebudou po okraj (jelikož se zde pivo pije bez pěny).

Příjemný večer v baru se kolem půlnoci zvrhl v párty. S postupujícím časem nám přišlo divné, že se všechno děje stále v jeden den, jelikož jsme byli na nohou (s výjimkou letu) téměř 48 hodin. Možná proto na nás kazašské pivo působilo tak příznivě. A nebyli jsme jediní, kdo si dopřával – v jednom momentě se k našemu stolu přiřítil kazašský číšník a zběsile nám začal vysvětlovat, že je čas zaplatit. Zeptali jsme se tedy, jestli už zavírají, načež nám bylo sděleno, že ne. Zbytek příběhu jsme se nedozvěděli, jelikož přišel číšníkův ruský kolega a odvedl si ho kamsi stranou. Poté vše vysvětlil větou „Sorry, he’s drunk.“ Později nám došlo, že opilec zkrátka nevěřil, že máme dost peněz na naši útratu – Kazaši zjevně nemají ve zvyku se při večeři rozšoupnout.

V průběhu večera jsme se s oběma číšníky (a několika dalšími mladými Kazachy) seznámili a svedli s nimi pár zajímavých rozhovorů. O Kazachstánu, jídle, cestování i muslimské víře (cca 70 % Kazachů vyznává islám). Také jsme se dozvěděli, že číšníkům je pouhých 16 let.

Na hotel jsme se dorazili někdy nad ránem a pomalu se těšili na druhý den, kdy jsme vyráželi putovat do stepi.

Další příspěvky