Friedrich Nietzsche – smysl lidského utrpení

Říj 15, 2020 | Blog

nietzsche

V článku o nihilismu jsem uvedl tezi německého filozofa Artura Schopenhauera, dle níž potřeba nalezení smyslu lidského bytí vyvěrá z nevyhnutelnosti utrpení v kombinaci s vědomím o nemožnosti úniku smrti. S tím pracoval i Friedrich Nietzsche, dle něhož je potřeba nalézt smysl života spojena s pochopením smyslu utrpení.

Člověk neodmítá utrpení jako takové – touží po něm, dokonce jej vyhledává, za předpokladu, že mu tak bude ukázán jeho smysl. Ne utrpení samotné, ale jeho nesmyslnost byla kletbou, která nad lidstvem dosud ležela.

Friedrich Nietzsche

Nietzsche v kostce

Fridrich Nietzsche (1844) byl německý filozof a filolog. Své dětství prožil v plně ženské domácnosti, po neúspěších v chlapecké škole pokračoval soukromou školou a poté církevními studii. Spíše než o teologii se však zajímal o filozofické směry zaměřené proti tradičnímu křesťanství, načež přešel na studium filologie. Tu studoval velmi pilně a již ve svých 24 letech se stal mimořádným profesorem na basilejské univerzitě.

Během profesorských let začal s publikací svých prvních filozofických děl, žádnému z nich se však nedostalo přílišného ohlasu. V roce 1879 se vzdal svého profesorství, jelikož jej dlouhodobě sužovaly těžké záchvaty migrény a časté zvracení. Na volné noze poté napsal většinu svých významných knih (Radostná věda, Tak pravil Zarathustra), utrpení však následovalo dál.

V roce 1889 se Nietzsche duševně zhroutil (k tomu se váže legendární historka o turínském koni) a zbytek života strávil v šílenství, jen napůl při vědomí. Zemřel o 11 let později, kdy jej skolilo několik infarktů a zápal plic. Za svého života se Nietzsche uznání nedočkal, to přišlo až posmrtně. Jeho sestra Elisabeth se bohužel zasadila o značné zkreslení Nietzscheho pozůstalého díla. Knihu Vůle k moci, na které Nietzsche dlouhodobě pracoval, mnohokrát přepsala a změnila dle vlastní libosti a posléze dokonce přispěla k tomu, že se Nietzscheho myšlenkám dostali nacisté a Adolf Hitler.

Život plný utrpení

Z předchozí části lze pochopit, že Nietzscheho život utrpení provázelo takřka na každém kroku. Není tedy divu, že se stalo středobodem jeho filozofického zkoumání. Věřil, že jeho přítomnost v životě má nějaký smysl – pokud by nemělo, tak už by člověku nic nebránilo strávit své bytí ve stavu nihilismu.

Právě proto Nietzsche věřil, že potřeba nalézt smysl života pramení z faktu, že průběh života je plný utrpení, bolesti a strachu a ještě k tomu končí smrtí, nikoliv štěstím. Proto je důležité pochopit smysl tohoto utrpení.

Jak bylo řečeno v článku o nihilismu, místem, kde lidé smysl života hledali, byla jiná úroveň existence, např. křesťanské nebe. Nietzsche se zabýval důvodem, proč lidé jako zdroj smyslu, pravdy a hodnot zvolili místo, které se mělo nacházet mimo pozemskou existenci.

Iluze věčného štěstí

Ještě předtím, než nastíním přístup k utrpení, je třeba přihlédnout i k opačnému pólu. Každý zná pocity blaženosti, klidu a štěstí. Tyto radostné stavy sice v plné síle nezažíváme dnes a denně, intenzita jejich prožitku v nás však většinou zanechá trvalý otisk (právě proto, že jsou spíše vzácné).

Nietzsche štěstí

Zážitky okamžiků štěstí však mohou člověka vést k dělení svého prožívání na dva tábory – ten, jehož součástí jsou běžné prožitky (strach, úzkost, nuda) a na ten, jehož obsahem jsou pouze zmíněné blažené pocity a neskonalá radost. Při takovém nastavení mysli bude jedinec hnán touhou zažívat výhradně pocity z druhého tábora. Bude dělat všechno proto, aby naplnil své veškeré touhy a přání, v domnění, že tak životní strasti vymizí a zbude jen neskonalé štěstí.

Absence životních těžkostí je však pouhou iluzí. Každá překážka v životě své opodstatnění. Poté už je to jen o přístupu – z obtížných situací v životě se můžeme buďto hroutit, a nebo je brát jako výzvu k tomu stát se lepším člověkem. Naše štěstí tak nezávisí na okolnostech, ale na našem přístupu a reakcích na ně.

Jak naložit s utrpením?

Únik utrpení, které je přirozenou součástí pozemského života, by bylo možné realizovat pouze vlastním zničením – smrtí. Po přijetí faktu, že utrpení se nelze zbavit, lze pokračovat dvěma způsoby:

  1. propadnout existenciálnímu nihilismu – této možnosti se však vyplatí vyhnout, jelikož vede k extrémním stavům deprese a absence jakékoliv síly pokračovat v životě,
  2. zanevřít na pozemský život a předpokládat existenci vyšší reality – Nietzsche tuto možnost považoval za únik před nihilismem tím způsobem, že jedinec prohlásí zemský svět za falešný s tím, že existuje vyšší svět – Skutečný svět.

Skutečný svět

Teorií Skutečného světa existuje více. Kromě Nietzscheho se jí zabývali i další filozofové, např. Julian Young, americký filozof, jehož jsem ve zmiňoval už v článku o nihilismu.

Skutečný svět je cílem, jehož dosažením vstupujeme do stavu věčné blaženosti, do ráje či utopie. Filozofie Skutečného světa tak životu dávají smysl, jelikož jej reprezentují jako cestu – cestu k vykoupení, ke konečnému příjezdu, který více než vynahradí všechen ten stres a nepohodlí samotného cestování.

Julian Young

Nietzsche byl teoriemi Skutečného světa velmi zaujat. Zajímalo ho, jak jim mohlo tolik moudrých a racionálních jedinců uvěřit, sám je totiž pokládal za poněkud absurdní fantazie.

Při podrobnějším zkoumání v nich odhalil stejnou základní strukturu, kterou nazval asketickým ideálem.

Tento ideál rozděluje existenci na dvě oblasti (dvě různé reality):

  1. oblast vyšších hodnot – Skutečný svět,
  2. oblast nižších hodnot – pozemský svět.
Nietzsche asketicky ideal

Dle teorií Skutečného světa je první oblast hodnotnější, jelikož je místem trvalého potěšení a štěstí, oproti té druhé, pozemské, která pozbývá hodnot a je plná utrpení. Smyslem života je pak překonání pozemského života a získání přístupu do Skutečného světa. Nietzsche tyto teorie pojímal jako doposud jediný zdroj smyslu, kterého se lidstvu dostalo.

Zastánci teorií Skutečného světa poté pohlíží na pozemský život jako na přítěž či dokonce hrůzu, kterou je třeba projít. Kromě toho, že ve Skutečný svět věří, také cítí, že jejich „pravé já“ patří právě do Skutečného světa, ne do toho pozemského.

Teorie Skutečného světa tímto naplňují dvě základní lidské potřeby:

  1. potřebu věřit, že život má smysl – prevenci upadnutí do nihilismu,
  2. potřebu vlastní hodnoty – víru v hodnotu lidského života.

Víra ve Skutečný svět tak jedinci dodává pocit univerzální důležitosti svého já. Zajišťuje mu absolutní hodnotu, jelikož odvrací myšlenky na to, že by lidská existence byla jen výsledkem náhody v koloběhu života.

Typy teorií Skutečného světa

Světské teorie Skutečného světa

Dle těchto teorií neexistuje nějaká vyšší realita, která by byla oddělena od pozemského (světského) života. Tvrdí, že existuje pouze jedna realita, která je ovšem udán nějaký směr, dle kterého má v budoucnosti dojít k radikální transformaci pozemské reality v ráj na zemi (utopii). Rakouský ekonom Ludwig von Mises světské teorie vztahuje k filozofii dějin, myšlenkovému proudu, který v dějinných procesech hledá smysl, na jehož základě chce kritizovat současnost.

Filozofie dějin se na historii lidstva dívá z jiného úhlu pohledu. Domnívá se, že Bůh či jiná přírodní forma nadpřirozené entity prozřetelně udává běh událostí směrem k jasnému cíli.

Ludwig von Mises

Typickým tvůrcem takových teorií je Karl Marx. Ten tvrdil, že konečným cílem dějin je tzv. konec dějin, k němuž je svět poháněn „hmotnými výrobními silami společnosti“ (tento termín však Marx nikdy jasně nedefinoval). Na konci dějin dle Marxe veškeré lidské utrpení ustane a svět přejde v komunistickou utopickou realitu.

Monistické teorie Skutečného světa

Dle těchto teorií je individuální lidské já pouze projevem univerzálního ducha (stejně jako vlna je projevem oceánu) – Brahmanu. Na těchto teoriích stojí stará indická náboženství, zejména hinduismus, dle kterého je hmotný svět, v němž lidé žijí, pouhou iluzí, stejně jako , se kterým se lidé identifikují.

Víra v nějaký druh jednoty člověku poskytuje hluboký pocit bytí v kontextu nějakého nadřazeného celku, na němž je závislý, a sám sebe vidí jako jeho božský projev.

Friedrich Nietzsche
Nietzsche hinduismus

Z hinduistického pohledu neexistuje nic odděleného, všechno je součástí jednoho celku (monistický = jednotný). Individuální podstata jedince, nazvaná Átma, je pak totožná s Brahman, který je podstatou každé bytosti a duchovním pojítkem celé existence. Smyslem života dle indických filozofií je překonat tuto dualistickou iluzi a zakusit jednotu s Brahman (vstup do mókši, obdoby buddhistické nirvány).

Věčné teorie Skutečného světa

Též teorie dvojího světa, měly v západní civilizaci doposud největší zastoupení. Sem spadá již zmíněná vize křesťanského nebe jakožto dokonalého světa. Cílem lidského života je pak posmrtný vstup do tohoto „druhého světa“. Předpokladem pro to je teze o přítomnosti duše, která může existovat nezávisle na lidském těle. Ta se poté (pokud byly dodrženy všechny potřebné podmínky) dostává do království nebeského.

Bůh je mrtev!

Tento provokativní a kontroverzní výrok Nietzscheho proslavil. Jeho učenci se shodují, že tímto prohlášením Nietzsche neměl na mysli úpadek víry pouze v monoteistické křesťanství, ale spíše v teorie Skutečného světa obecně (tedy nejen v Boha, ale i v další způsoby vstupů do jiných realit, které byly popsány výše).

Idolům na titulní straně se doposud říkalo pravda. Soumrak idolů tak znamená nadcházející konec starých pravd.

Friedrich Nietzsche

Výrokem si Nietzsche také vysloužil titul prorok moderní doby. Proč? Právě kvůli své unikátní předpovědi zničujících důsledků ztráty lidské víry v teorie Skutečného světa. Věděl, že smrt Boha – křesťanského zdroje smyslu a síly překonávat životní těžkosti – může pro mnohé znamenat úpadek do stavu nihilismu. Nietzsche ve svých předpovědích čerpal z vlastních prožitků bolesti a utrpení, díky nimž se dokázal vcítit do pocitů druhých, jelikož moc dobře znal pocit úpadku víry v nějaký smysl života.

Nietzscheho paradox

Zní to trošku paradoxně, že? Nietzsche na jedné straně považuje teorie Skutečného světa za absurdní pohádky, na straně druhé však varuje před úpadkem víry v ně. I přesto, jakým kritikem křesťanství byl, upřednostňoval (falešnou) víru v ně před nihilismem.

Teorie Skutečného světa se navíc ani nepokoušel vyvracet. Nevěřil, že by úpadek víry v Boha pocházel čistě z rozmachu vědeckého poznání, které realitu vykládá jinak než křesťanství, a také si nemyslel, že by bylo možné víru ve Skutečný svět vyvrátit čistě vědeckými poznatky – vždyť věřící vždy přijdou s tolika protiargumenty.

Namísto toho se rozhodl víru ve Skutečný svět rozhodl zpochybnit náhledem do fungování mysli věřícího člověka. Chtěl pochopit proč věří. Zjistil, že víra ve Skutečný svět totiž naplňuje lidské potřeby – potřeby smyslu a hodnoty, jak bylo popsáno výše. I teorie Skutečného světa jsou totiž pouze dílem člověka, vytvořené k jeho ochraně před nástrahami a nesmysly pozemského života.

I přesto, že k existenci víry ve Skutečný svět nalezl psychologické opodstatnění a následně prohlásil, že Bůh je mrtev, se ale neuchýlil ke stanovisku, že Skutečný svět opravdu neexistuje. Nietzsche měl za to, že podáním psychologické podstaty víry ve Skutečný svět sice teorie Skutečného světa zdiskreditoval, ale úplně nevyvrátil. Byl si vědom faktu, že stejně jako nespočet dalších proroků či významných světců je i on pouze člověk a nemá tak přístup k nějaké ultimativní, konečné pravdě.

Příležitost pro lidstvo?

V pozdějších fázích svého života Nietzsche naznal, že ztráta víry v teorie Skutečného světa je tím největším požehnáním, jakého se lidstvu mohlo dostat. Právě proto, že člověk ztrácí víru v Boha, se mu dostává příležitosti od píky zformovat vlastní světonázor (nezaložený na dogmatech). K tomuto pohledu na svět Nietzsche došel právě po všech těch zážitcích bolesti, utrpení a života ve světě bez Boha.

Dříve se člověk snažil dokázat, že Bůh neexistuje – dnes se snaží přijít na to, jak vůbec někdy v Boha uvěřit mohl.

Friedrich Nietzsche

Nietzscheho pesimistické proroctví se začalo naplňovat počátkem 20. století, kdy narůstajícímu pocitu vlastní bezvýznamnosti ve společnosti přispěla 1. světová válka, kterou podpořilo mnoho evropských intelektuálů.

Jak vysvětlit tak osudovou explozi válečných idejí mezi všemi evropskými intelektuály v roce 1914? Za ty nejdůležitější přísady tohoto stavu bytí lze považovat nenávist ve společnosti, apokalyptický „pocit konce“, potřebu nějakého důvodu proč dát životu smysl, či prostou touhu po dobrodružství na pozadí bezútěšného materialismu…

Ronald Stromberg

Nietzsche svůj život dožil bez víry. Měl za to, že lidstvu bez ní bude lépe. Vírou v to, že lepší život čeká až po smrti, se totiž člověk dobrovolně vzdává zodpovědnosti za to, aby svůj pozemský život prožil na maximum. Proto také kritizoval křesťanství, za omezení, která na člověka klade, a za svazující moralismy založené na uctívání falešné autority. Mělo by tak být jen na člověku samém, zdali se rozhodne svá léta prožít „tady a teď“, či je strávit pod rouškou hříchu a sebelítosti z toho, co mohlo a jednou může být.

A jaký je tedy smysl utrpení?

Jak na utrpení nahlížel Nietzsche, který tak pesimisticky přistupoval ke všemu, co lidstvu doposud dávalo smysl? Hlavním problémem v hledání pravdy a hodnot v externím prostředí je dle něj nemožnost si tyto hodnoty ověřit, ale pouze v ně věřit. Nepocházejí totiž z člověka samotného.

V článku o nihilismu jsem psal o dvou různých přístupech ke styku s nihilismem – aktivní a pasivní nihilismus. Pokud člověk přijde o svou víru a nazná tak, že byla pouhou iluzí, má dvě možnosti – přestane věřit ve smysl lidské existence a propadá nihilismu, a nebo tento fakt využije ve svůj prospěch, zničí vše, co mu doposud smysl dávalo (a nyní už nedává) a stane tváří tvář svému postavení ve vesmíru – je nyní svobodnou duší, mající osud ve svých rukou a příležitost vytvořit si vlastní smysl a hodnoty.

Dle Nietzscheho je skutečným smyslem života plná realizace vlastního potenciálu. Jedině tak se člověk stane velkým, nadčlověkem, jak tento stav bytí Nietzsche popisoval. K seberealizaci je třeba vytyčit si cíl, kterého chce jedinec dosáhnout. Dle Nietzscheho má být dostatečně velký a složitý – čím složitější cestu je k němu třeba urazit, tím větším se člověk na této cestě bude muset stát.

Jenže právě tato cesta bývá plná utrpení ve formě zklamání, frustrace, dílčích neúspěchů a bolesti. Bývá také důvodem, proč se většina lidí svých cílů vzdá a zařadí se zpět do stáda konformity. Dle Nietzscheho proto, že na utrpení vidí jen jeho negativní stránku.

V bolesti je tolik moudrosti a potěšení… to, že bolí, ještě není argumentem proti jeho podstatě.

Friedrich Nietzsche

Nietzsche si byl přítomnosti utrpení vědom více než kdokoli jiný. Celý život fyzicky trpěl a navíc strávil celý život ve strachu, že jeho práce zůstane neobjevena. Jeho osamělost ve svém utrpení ho ale donutila zpochybnit univerzální předpoklad, že je pouze špatné. Došel k závěru, že lidé na utrpení nahlíží jako na špatné proto, že je nepříjemné a bolestivé – to dle něj ale neznamená, že nemá hodnotu.

V průběhu života si totiž uvědomil, že jeho hluboké filozofické vhledy vzešly právě ze všech těch záchvatů bolesti, kterými prošel. Utrpení se mu stalo učitelem, ne pouze mučitelem. Poté pochopil, že není jen špatným – mělo by být dokonce ceněno ze všeho nejvíce. Tím ale neříkal, že by se člověk měl v utrpení zůstávat – jen tím naznačoval, že tradiční lidská snaha dosáhnout štěstí nevede skrze hedonismus, ale právě skrze utrpení – a jeho překonání i skrze jeho nepříjemnou povahu.

Ale co když je potěšení úzce propojeno s bolestí… co když ten, který žádá co největší množství jednoho, musí obdržet také co největší množství druhého?

Friedrich Nietzsche

Klíčem k utrpení je vědět, jak ho využít ve svůj prospěch. Nikdo se mu nevyhne, ale jen velký člověk ví, jak jej v životě uvítat a využít k vlastnímu růstu a upevnění vůle. Proto ve svém díle Vůle k moci šokoval tím, že svým blízkým přál jen utrpení, jelikož skutečnou hodnotu má pouze ten, kdo jej vydrží.

Žádný strom nemůže růst do nebe, nemá-li kořeny v pekle.

Carl Jung

Inspirací a zdrojem pro tento článek mi byla série přednášek YouTube kanálu Academy of Ideas.

Další příspěvky