Mé TOP 3 knihy osobního rozvoje

Zář 29, 2020 | Blog

knihy

Vzpomínám si, že již odmala jsem vnímal rozpory v chování lidí. V době dospívání jsem okolo sebe začal vnímat jakousi další vrstvu vědomí, něco mezi lidským uvažováním a každodenní realitou. Nějaký most, při jehož přecházení dostáváme do rukou moc nad našimi rozhodnutími. Tehdy jsem se začal zajímat o buddhismus a východní filosofie, mou knihovničku v tu dobu nezdobily knihy jiného tématu. Dávalo mi to smysl a potvrzovalo mé předešlé domněnky – nejsme těmi, za které se vydáváme. Nejsme našimi pocity ani našimi myšlenkami – žijeme však pod jejich nadvládou.

U buddhismu to nezůstalo, četl jsem dál a zajímal se o lidskou mysl z hlediska jiných směrů, zejména z toho praktického, jelikož jsem nechtěl zůstávat jen u teorie – na rovinu, v našem západním světě se znalostmi mnišského řádu členů thajské lesní tradice příliš nepochodíte. Níže proto uvádím tři knihy, které mě v náhledu na lidskou mysl podstatně ovlivnily – byť jich ve skutečnosti bylo mnohem víc (ale o nich třeba příště).

Cesta pravého muže

Jak název knihy napovídá, je určena převážně pro mužské čtenáře, byť tento český překlad není úplně přesný (v originále se kniha jmenuje „The Way of the Superior Man – volně přeloženo jako „Cesta vyšší bytosti“). Dílo pochází z pera Davida Deidy, učitele a mentora v oblasti mezilidských a partnerských vztahů. Ve své knize se zabývá smyslem života, jeho cílem a mužskou podstatou, ať už z hlediska toho, jaké je její postavení ve vztahu k ženám či ke světu obecně.

knihy osobního rozvoje

Zajímavou částí knihy je její čtvrtá část s výmluvným titulem „Co ženy opravdu chtějí“. Deida zde diskutuje některé dnes již známé věci, například proč „To, co žena chce, není to, co říká“, což je mj. název třicáté kapitoly knihy. Někdy podle něj totiž žena vysloví nějaké přání ne proto, aby jí ho její muž splnil, ale proto, aby se ujistila, jestli je tak slabý, že to udělá. Zkouší tak jeho schopnost dělat to, co je správné, a ne to, co po něm ona chce.

V kapitole 32, nazvané „Vaše žena nechce být na prvním místě“, zase píše o tom, proč je pro ženu důležité, aby ji netížil pocit, že štěstí jejího muže je příliš závislé na ní. Možná to zní divně, že by žena dobrovolně nechtěla být v životě muže nejvyšší hodnotou, z Deidova hlediska to však dává smysl – na prvním místě muže by měl být jeho životní cíl, ne vztah. Žena totiž chce, aby ji muž vzal na dobrodružství, ne aby ona byla tím dobrodružstvím. Jen si to představte – nesvazuje vás to, když někdo otevřeně vyjadřuje svou závislost na vás?

Deida se ve své tvorbě nezabývá jen prožíváním světa z pohledu muže, knihy podobné tématiky píše také pro ženy (Cesta nespoutané ženy), stejně tak publikoval nesčetné knihy o lásce a partnerství (Intimní splynutí, Prostá pravda).

Čtyři dohody

U této knihy, jejíž autorství patří Donu Migueli Ruizovi, věřím, že je českému obecenstvu známá více než dobře, už třeba jen proto, že se o šíření jejích myšlenek hojně zasazuje Jaroslav Dušek se svým stejnojmenným představením. K útlým Čtyřem dohodám mám velmi zvláštní vztah, v průběhu let jsem je totiž četl již několikrát a pokaždé v nich nacházím něco nového. Ony dohody jsou svou logikou postaveny v protiklad tomu, co jsme se všichni naučili jako děti – dbát co nejvíce na spokojenost druhých, ujistit se, že si o nás každý myslí jen to nejlepší a hlavně nevystrkovat růžky. Jenže kde jsme v tomto nekonečném seznamu pravidel my?

knihy osobního rozvoje

Miř slovem přesně

Začátek knihy je uveden touto dohodou (kterou si máme vytvořit sami se sebou) – nehřeš slovem aneb miř slovem přesně. Ruiz o zlých slovech (ať už ve formě nadávek či pomluv) hovoří jako o emocionálního jedu, který zraňuje druhé. Slova jsou totiž nejsilnějším nástrojem, který jako lidé máme – dokáží ovlivnit mínění druhého člověka o sobě samém (v knize popsáno na příkladu, kdy se žena ráno pěkně oblékne, nalíčí a s dobrou náladou prožívá den do té doby, než si od své kamarádky vyslechne nepěkná slova o tom, jak škaredě dnes vypadá – takovéto zbytečné slovní jedy plné odsouzení dokážou druhého nepěkně ranit).

Přestat hřešit slovem je proto prvním krokem k vlastní svobodě – přestáváme-li hřešit slovem, není již v naší mysli úrodná půda pro slova černé magie. Namísto nich se v ní zrodí prostor pro slova, která pocházejí z čisté lásky (opravdu – být na druhé jedovatý jen proto, abychom si sami ulevili, je vskutku zbytečné – ale k tomu v další dohodě).

Neber si nic osobně

Nebrat si nic osobně? To ale přece musím, jak jinak si mám vyložit to, že o mě někdo řekl, že jsem debil! Přece mu to jen tak neprojde! Myslím, že tyhle myšlenkové pochody zažíváme dnes a denně. Smyslem knihy je nám v tomto případě ukázat, jak vlastně takové útoky druhých na nás fungují a co za nimi stojí. Proč se nás jedovatá slova a hrubé soudy druhých ve skutečnosti netýkají. Proč si je nemáme brát osobně.

Kdyby mi někdo řekl, že jsem ubohý blb, tak bych si ho prohlédl, no, a hned by mi bylo jasné, o kom mluví.

Jaroslav Dušek v talk show Trochu Inak

Ruiz říká, že si věci bereme osobně proto, že souhlasíme s čímkoliv, co nám kdo řekne. Jenže osobní pojímání vyřčených soudů na naši adresu je dle něj maximálním výrazem sobectví – vychází totiž z předpokladu, že se všechno týká nás. Přínosem knihy je zde změna v pojetí vlastní důležitosti, jelikož i to, že o nás někdo prohlásí, že jsme hloupí, si bereme osobně – ano, na základě naší výchovy bychom si to tak zajisté brát měli, zapomínáme ale na jednu prostou skutečnost – nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám.

To, co nám druzí říkají, je jen odrazem jejich vlastního vnitřního nastavení, jejich vlastních dohod a myslí. Skutečně v tom není nic osobního. A proto si ten, kdo nám nadává do debilů nezaslouží náš hněv, ale soucit. Zlostí mu věnujeme zbytečně příliš energie a pozornosti. Situace je samozřejmě trochu jiná, když se na nás zlobí někdo, komu jsme cíleně ublížili, ale to už se váže k předchozí dohodě.

Druhou dohodu z knihy čerpám v situacích, kdy někomu z rodiny, nejčastěji rodičům, oznámím, že chci vyrazit na nějaký daleký výlet či na cestu kolem světa. V naprosté většině případů se mi namísto slov povzbuzení dostane odpovědi typu „Jsi blázen? No, až tě někde zabijou, tak se nediv!“ Ano, mohl bych na základě těchto stanovisek zpochybnit sám sebe – jenže já vím, že se mě to netýká. Vše, co se mi dostane, je jen odrazem vnitřního nastavení mých rodičů a jejich způsob vyjádření strachu o vlastní dítě. A já to chápu.

Nevytvářej si žádné domněnky

Třetí část knihy se soustředí na vytváření domněnek a naši víru v ně. Opět věc, kterou dělá každý z nás. Domněnky se vážou k naší fantazii, jíž necháváme prostup pokaždé, když se střetneme s událostí, které plně nerozumíme. Poté si naše mysl vytvoří několik scénářů o tom, jak se vlastně věci mají, byť jsou to vše jen potenciální výklady alternativních realit, které by svým obsahem vydaly na celé knihy. Jenže valná většina z nich má s tou pravou realitou jen pramálo společného.

Jako lidem nám totiž dělá problém komunikace. Ve své hlavě si myslíme, že druzí se na svět dívají stejně jako my. Proto se pak divíme, když partner, se kterým již dlouho jsme, se „najednou“ rozhodně ze vztahu odejít. „Jak je to možné“, ptáme se sami sebe, „vždyť jsme byli tak šťastní!“ Jenže to štěstí bylo pouhou iluzí našeho pohledu na svět. A partnerovou chybou byl zase nedostatek odvahy ke sdělení svých pochyb o vztahu. Žil v domnění, že partner jeho nespokojenost nějakým šestým smyslem vycítí a napraví ji, například tím, že se změní. „Však on/ona se ještě změní,“ říkáme si často… jenže druzí se změní pouze tehdy, pokud chtějí a mají k tomu důvod. Také věci se neději spontánně.

Darem knihy je zde povzbuzení k tomu mít odvahu klást otázky, ať už jsou příjemné či nepříjemné. Jde zde přeci zejména o naši spokojenost. Ptejme se proto zejména tehdy, když něčemu nerozumíme. Ano, často to bude obnášet výstup z komfortní zóny, ale z dlouhodobého hlediska je to nejlepším řešením. Tisíc domněnek totiž na rozdíl od pravdy žádnou hodnotu nemá.

Dělej vše, jak umíš nejlépe (ale ne lépe)

Jistě, dělejme vše, jak nejlépe dovedeme – to dá přeci smysl, že? Jenže kolik z nás tuto dohodu opravdu dodržuje? Některé věci necháme ve stavu „hm, to docela ujde“, kvůli druhým se zase přepínáme, jako by šlo o život. Ruiz na konci své knihy nabádá k rovnováze – dělejme věci tak, jak je nejlépe dovedeme, ale ne lépe. Zkrátka tak, jak je v určitý moment nejlépe zvládneme, jelikož i příliš snahy přináší negativní výsledky. Když se přepínáme, oslabujeme tak naše tělo a jdeme sami proti sobě (příkladem může být třeba chorobný perfekcionismus, za kterým většinou stojí strach z odsouzení okolím), a když naopak děláme méně než je v našich schopnostech, tak jsme z toho frustrovaní a viníme se z vlastní nedostatečnosti.

Dělání věcí tak, jak je nejlépe dovedeme, ve skutečnosti šetří čas. Je totiž výhodnější se nějaké činnosti intenzivně věnovat hodinu a vykonat ji v dobré kvalitě než se jí povrchně zabývat hodin pět a dojít ke stejnému, ne-li horšímu výsledku. To samozřejmě souvisí i s činností samotnou – děláme-li něco, co nám přináší potěšení, tak je to odvedeno nejlépe, jak dovedeme, zcela přirozeně, jelikož u toho nemyslíme jen na odměnu, ale také na smysl toho, co děláme.

Jak získávat přátele a působit na lidi

Za tuto legendární příručku lidské komunikace je zodpovědný americký spisovatel Dale Carnegie, který má na svém kontě četné knihy o rétorice, mezilidských vztazích a také obchodě a jednání v něm.

knihy osobního rozvoje

Na knize je zajímavé to, že byla napsána již v roce 1936, principům v ní uvedeným však přibývající léta na aktuálnosti nijak neubrala. Autor knihu prezentuje jako spolehlivý návod k tomu stát se oblíbeným, získat druhé na svou stranu a změnit lidi bez toho, abyste se jich dotkli.

Rad je v knize uvedeno skutečně mnoho, ta klíčová však stojí na lidské přirozenosti a zálibě mluvit převážně o sobě. Zkuste se schválně někdy zaměřit na rozhovor, který s někým vedete – většinou je to jen přehlídka dvou lidí mluvících o sobě, kteří se pak rozejdou s dobrým pocitem toho, že se vypovídali – a už je jim jedno komu. Účelem Carnegieho knihy je upozornit na tento prostý fakt a obrátit jej ve váš komunikační prospěch. Pokud se každý rád baví pouze o sobě, co tedy udělat, aby si vás druhý pamatoval jako člověka, se kterým se opravdu dobře povídá? Ptejte se. Opravdu se zajímejte o druhého, jak autor radí v druhé části nazvané „Šest způsobů, jak se stát oblíbeným“.

Zájem o druhého navíc funguje více způsoby – nejen, že se tázaný bude cítit jako ryba ve vodě, jelikož se mu dostane prostoru mluvit o sobě, ale také vůči vám ucítí vděčnost, jelikož vůbec získá tu možnost se někomu vypovídat, a navíc člověku, který ho skutečně poslouchá – kromě vás se jej na jeho vlastní život určitě mnoho lidí neptá. Stačí se zamyslet – lidi, kteří se o nás upřímně zajímají, máme zcela jistě radši.

Knihy jsou knihy, ale co dál?

Knihy, které jsem výše uvedl, jsou opravdu ty, které mi za posledních cca sedm let změnily uvažování v mnoha směrech. Legrační na tom však je, že i přes znalosti, které jsem z nich nabyl, se dennodenně přistihnu, že řadu principů z knih porušuji. Není to jednoduché, jelikož jsme byli vychováni v jiném stylu – a naši rodiče, jejich rodiče a jejich rodiče také. Jaroslav Dušek tento způsob nazývá výchovou strachem. A určitě na tom něco bude.

Knihy samotné ale nejsou tím hlavním prostředkem, jak se naučit něco nového z oblasti mezilidských vztahů a chování. Je to hlavně praxe, výstup z komfortní zóny a otevřenost novým společenským přístupům k druhým lidem. Jen tak si vytvoříme nové komunikační návyky a můžeme začít jednat trochu jinak… pokud chceme.

Další příspěvky