Nihilismus – hledání smyslu v době nesmyslné

Říj 11, 2020 | Blog

nihilismus

Diskuze o nihilismu je vcelku běžným rysem moderní doby. Za nihilistu je obecně považován ten, kdo ztratil víru… ve vše. Ale jak se to stane? Nihilismus se dostal do centra pozornosti v průběhu 19. století, kdy k jeho rozšíření přispělo několik autorů, např. ruský spisovatel Ivan Turgeněv svým románem Otcové a děti. Původ nihilismu se však datuje několik století před tímto dílem.

Typy nihilismu

S četným používáním termínu nihilismus se vytrácí jeho jednoznačnost. Nelze jej totiž popsat jen jako víru v nic. Nihilismus lze rozčlenit na několik sub-nihilismů orientujících se dle konkrétních oblastí, v nichž nihilista svou víru ve smysl existence popírá.

Donald Crosby, koloradský profesor filozofie, rozlišuje následující:

  • morální nihilismus – odmítá objektivitu morálních principů,
  • epistemologický nihilismus – odmítá existenci objektivní pravdy, takové, která by se nevztahovala pouze k jedinci či skupině,
  • vesmírný nihilismus – odmítá přírodní hodnoty, jež pojímá jako ke člověku lhostejné či až nepřátelské,
  • existenciální nihilismus – odmítá smysl života.

První tři typy nihilismu se vztahují k nějaké oblasti, v níž člověk tradičně hledal objektivní pravdu a hodnoty. Dle nihilistů však nic jako objektivita neexistuje, jelikož vše podléhá subjektivním (a tudíž bezvýznamným) hlediskům. O morálních principech dle nich tak nelze hovořit jako o pravdivých či nepravdivých, jelikož je z pohledu jednotlivce či názorové skupiny (subjekt) nikdy nebude možné prezentovat objektivně.

nihilismus a vesmír

Existenciální nihilismus zaštiťuje tři předchozí – pokud totiž jedinec odmítá smysl života, odmítá tak přímo či nepřímo smysl v oblastech, jež pokrývají tři zbylé typy nihilismů. A právě existenciální nihilismus bývá ztotožňován s nihilismem obecně – týká se totiž celé lidské existence. Odmítnutím morálních principů a objektivní pravdy jakožto součásti vesmíru a prostoru, v němž žijeme, se člověk stává existenciálním nihilistou a shledává tak život absurdním a bezvýznamným. Tímto typem nihilismu se zabýval filosof Friedrich Nietzsche, který se v jeho kontextu proslavil výrokem Bůh je mrtev!

Potřeba smyslu života

Pokud člověk ztrácí smysl života, stává je jeho život bezcílným a depresivním. Tomuto stavu se většina lidí snaží vyhnout, jelikož nihilismus zkrátka není žádoucí. Odkud se ale bere lidská potřeba nalézat ve svém bytí smysl?

Nejprve je třeba objasnit, co vlastně slovo smysl, v tomto kontextu však spíše význam (z anglického „meaning“) znamená. Filosof David Roochnik jej definuje ve významu:

  1. něco znamenat (např. slovo pták značí zvíře s křídly),
  2. něco zamýšlet/mít účel (zamýšlet něco udělat, mít účel/úmysl něco vykonat).

Je-li tedy řečeno, že život má smysl, tak (my, lidé) věříme, že život má svůj účel, který nám může být vysvětlen či popsán. Je pro nás totiž klíčové vědět, jaký onen smysl je, jelikož vědět, že život má smysl a nevědět jaký, by pro nás bylo bezúčelné.

Jídlo není hlavní lidskou obživou.

Ernest Becker

Na otázku potřeby nalezení smyslu neexistuje jednoznačná odpověď. Německý filosof Artur Schopenhauer přišel s návrhem, že potřebu poznat smysl bytí formuje nevyhnutelnost utrpení v kombinaci s vědomím o nemožnosti úniku smrti. Tento návrh se mi zamlouvá, jelikož utrpení je přirozenou součástí lidského života a jeho význam není pouze negativní (což je známo již od dob raného buddhismu).

Kde hledat smysl?

Místem, kde lidé tradičně hledají (či v minulosti hledali) smysl, je jiná realita, jež by měla být zdrojem pravdy a hodnot. Smyslem života pak je dostat se do této reality, ať už po smrti či během života. V západní civilizaci tuto realitu zastupuje převážně křesťanské nebe (existují však i další, zmiňuji je zde).

nihilismus a křesťanství

Křesťanům se dostalo přesvědčení, že jejich smyslem života je žít v souladu s boží vůlí a dosáhnout tak vstupu do království nebeského. Tento přístup se stal protipólem nihilismu, jelikož dal věřícím smysl každé ráno vstát a žít, jelikož i přes všechno to utrpení, kterého s sebou život přináší, jim byl dán příslib posmrtného vstupu do nebe.

Nihilismus ve svých počátcích

Kdy ale nastal odvrat od křesťanské víry? Dle Nietzscheho má postupná ztráta víry ve smysl života kořeny v pesimismu (vůči smyslu života). Ten nihilismu však pouze předchází, jelikož nihilistou se člověk nestane, pokud věří, že i přes všechny strasti a utrpení má jeho život účel a smysl. Proto se křesťanství dostalo takové popularity, jelikož dokázalo slíbit smysl všem, bohatým i chudým, zdravým i nemocným.

K úpadku došlo na přelomu 16. a 17. století, v důsledku nástupu síly vědeckého poznání. To se stalo nepřítelem křesťanského dogmatu, jelikož přineslo alternativní výklad reality. Nietzscheho prohlášení Bůh je mrtev! (s dodatkem A my jsme ho zabili!) je symbolem ztráty víry v křesťanské nebe. Věděl totiž, že v případě oslabení lidské víry je krize týkající se smyslu života nevyhnutelná (sám Nietzsche však byl zároveň kritikem křesťanství, jeho pohled na nihilismus a víru je v tomto ohledu zcela unikátní – o tom píšu zde).

Vědecké poznání a nihilismus jdou ruku v ruce. Fyzik Stephen Weinberg řekl, že čím srozumitelněji je vesmír prezentován, tím nesmyslněji působí – tudíž, ztrácí smysl. Nietzsche souvislost vědy a nesmyslnosti bytí často zdůrazňoval, čistě mechanický popis světa však odmítal.

Řekněme, že by někdo dokázal odhadnout hodnotu hudebního díla na základě toho, kolik z něj lze vyjádřit ve vzorcích – jak absurdní by ale takový „vědecký“ odhad hudby byl! Co by z něj člověk pochopil? Nic, vůbec nic z toho, čím „hudba“ opravdu je!

Friedrich Nietzsche

Zlomem v neochvějnosti křesťanské víry byl Koperníkův heliocentrický model vesmíru, jimž jeho autor postavil Slunce do středu vesmíru, což bylo opakem křesťanského pohledu na věc. Italský filozof Giordano Bruno Koperníkovu teorii rozvedl ještě dál, když naznal, že ani Slunce by nemuselo být středem vesmíru, ale pouze jednou z nekonečného množství hvězd, které mohou, stejně jako Slunce, tvořit středy jiných slunečních soustav, v nichž se mohou nacházet planety nesoucí život. Tímto tvrzením si silně znepřátelil církev, jelikož tím degradoval postavení člověka ve vesmíru.

nihilismus a věda

Věda sice dokázala lidskou společnost v mnohém posunout vpřed, na otázky smyslu života jako právě křesťanství či jiná náboženství odpovědět nedokázala. Nietzsche na základě této skepse správě předpověděl, že se stane úrodnou půdou pro nihilismus v západním světě a prohlásil, že moderní civilizace bude definována tím, jak se dokáže vypořádat s pocitem vlastní bezvýznamnosti ve vesmíru.

Aktivní a pasivní nihilismus

Jak už bylo řečeno, lidé hledají takový smysl, který by byl objektivní a poskytoval jim univerzální hodnoty – pro toho, kdo v objektivní smysl a hodnoty nevěří, je tu nihilismus. Jak však naznal Nietzsche, problém je v tom, že člověk onu objektivní pravdu prozatím hledal v učeních vyšší autority (např. Boha).

Nihilistická otázka „K čemu to?“ má kořeny ve starém zvyku požadovat odpověď a cíl zvenčí – od nějaké nadlidské autority.

Friedrich Nietzsche

Nechci v tomto článku rozebírat, proč Nietzsche kritizoval křesťanství, v krátkosti jen zmíním, že jej shledával omezujícím, jelikož člověka svými zákony staví do role ovečky ve stádě, oslabuje jeho unikátnost a podkopává skutečný potenciál. Smysl ve víře v Boha navíc považoval za falešný, jelikož věřícího odkazuje na externí imaginární entitu, v níž lze pouze věřit, ale nikoli si ji ověřit. A s příchodem moderní doby se odpovědi pocházející zvenčí staly čím dál hůř stravitelnými.

Dle Nietzscheho má člověk, který byl konfrontován se ztrátou smyslu, na výběr, jak se svou situací naložit. Vyvození závěru, že život nemá význam byl podle Nietzscheho unáhlený a hlavně mylný. Hledání smyslu nemusí být marným počinem – to, že jedinec, který poznal, že jeho víra byla falešná, ještě neznamená, že by se mu nihilismus musel stát věčným. Nemusí to ani vyústit v zobecnění, že život nemá smysl. Znamená to jen, že byl hledán na špatných místech.

aktivní nihilismus

Pokud si toto nihilista uvědomí, nihilismus se v jeho životě stává pouze přechodovou fází. Nietzsche si nejenže nemyslel, že není možné žít smysluplným životem, byl navíc přesvědčen, že veškeré předchozí výklady existence silně podceňovaly to, jak skutečně smysluplně člověk může žít.

I přes toto optimistické tvrzení však Nietzsche nedával naději na vyléčení se ze z nihilismu všem. Rozlišoval proto dva typy případů dle toho, jak na ně nihilismus zapůsobil:

  1. pasivní nihilista – ztracená existence, která po konfrontaci s nihilismem přestává hledat smysl; mnoho z těchto nihilistů se z čirého zoufalství přidává k masovým (někdy i extremistickým) hnutím, jako nacismus, ale i dnešní radikální levice, což je jejich poslední pokus, jak nalézt objektivní smysl života,
  2. aktivní nihilista – člověk, který nezůstává ve fázi zoufalství, ale aktivně se zbavuje všeho, co mu dříve dávalo smysl; stává se tak nezávislou duší, která svůj osud bere do vlastních rukou a dává svému životu vlastní smysl, namísto dobrovolného vtažení do područí nějaké vyšší autority.

Masová hnutí frustrovanému nabídnou substitut jeho celého já nebo alespoň prvky, díky nimž se jeho život stává snesitelným – vlastní silou to totiž nedokáže.

Eric Hoffer

Nihilismus v 21. století

Pro člověka žijícího v moderním světě západní společnosti jsou již křesťanské hodnoty takřka pasé, téma smyslu života však zůstává věčné, zejména s ohledem na vysokou životní úroveň. Můžeme se tak vlastně ptát „K čemu je to všechno dobré?“ Myslím, že nejednoho z nás tato otázka sem tam přepadne.

Dlouho jsme žili ve snu, ze kterého se nyní probouzíme – ve snu, v němž stačilo zlepšit socioekonomickou situaci lidí a doufat, že vše bude v pořádku, že všichni budou šťastní. Boj o holé přežití lidstva sice skončil, vynořila se však otázka „Pro co přežíváme?“ Stále více lidí má dnes prostředky k životu, ale žádný důvod žít.

Victor Frankl

Jak bylo zmíněno v předchozí části, aktivní nihilista pokračuje v hledání smyslu života i přes předchozí zklamání (kterým dříve bylo např. vyvrácení existence Boha). Tento zcela nový pohled na svět tak přináší možnost začít s čistým štítem a vytvořit si vlastní pohled na svět.

Nacházení smyslu uvnitř

Nietzsche přišel s pojmem nadčlověka – takového, který plně realizoval svůj potenciál a stal se velkým. Ve svých dílech se proto Nietzsche těmto plně realizovaným jedincům věnoval, jelikož tím chtěl motivovat lidi k vymanění se ze stáda.

Odteď jsou všechna má díla rybářskými háčky – a že umím rybařit stejně jako kdokoliv jiný? Pokud se nic nechytne, nebude to má vina. Zkrátka nebyly žádné ryby.

Friedrich Nietzsche

K realizaci svého potenciálu dle Nietzscheho není třeba hledat smysl života prostřednictvím náboženství či masových hnutí. Namísto toho by měl člověk nahlédnout do svého nitra. V každém je semínko nerealizovaného potenciálu, který by měl každý člověk naplnit. Dnes bychom tento přístup nazvali prostým „stát se tím, kdo opravdu jsme“. Jenže sami moc dobře víme, že i přes naše veškerá přání dokázat velké věci se náš život často skládá převážně ze zklamání a lítosti nad uniklými příležitostmi.

Každý dobře ví, že je na tomto světě pouze jednou a druhou šanci nedostane… ví to, ale skrývá to – proč? Ze strachu ze svého souseda, který se schovává za masku konformity. Co ho však nutí, aby se bál a choval se jako součást stáda? V několika vzácných příkladech je to možná skromnost, u většiny je to však lenost, nečinnost, zkrátka sklony k lenivosti… lidé jsou více líní než se bojí.

Friedrich Nietzsche

Práce na stávání se svým skutečným já je tou nejtěžší lidskou úlohou, jaká může být. Mnozí v sobě touhu následovat své sny potlačují, jelikož na to zkrátka nemají dostatek odvahy a sil. Bojí se svého vyššího já – plně realizovaného já – pokud k nám totiž promlouvá, tak vznáší požadavky. A potom se také stává, že vlastně ani nevíme, co našimi sny je, jelikož myšlenky na ně tolik upozaďujeme. Ze strachu z vlastní velikosti.

nihilismus potencial

Nietzscheho postup byl následující – nejprve je třeba svůj cíl nalézt a teprve poté formovat jeho specifika či způsoby dosažení. Důležitá dle něj byla obtížnost jeho dosažení – čím větší obtížnost, tím větším se člověk musí stát, aby svého cíle dosáhl. K nalezení svého cíle Nietzsche radil nahlédnout do svého nitra a hledat něco, co člověk doposud miloval, co jej dokázalo ovládnout a zároveň potěšit.

Ohlédni se zpět na svůj život a ptej se – co jsem doposud opravdu miloval, co přitahovalo mou duši, ovládalo ji a zároveň těšilo? Seřaď před sebou tyto zbožňované předměty, a možná ti svou podstatou a posloupností zjeví zákon, základní zákon tvé vlastní bytosti. Porovnej tyto věci, hleď, jak jedna doplňuje, rozšiřuje, předstihuje a projasňuje druhou, jak tvoří stupně, po nichž jsi dodnes stoupal k sobě samému – neboť tvoje pravá bytost neleží ukryta hluboko v tobě, nýbrž nezměrně vysoko nad tebou, či alespoň nad tím, co obvykle považuješ za své já.

Friedrich Nietzsche

Mám svůj cíl, ale…

… je to spousta práce. Ano, na cestě za svými cíli poznáváme, že je plná obtíží a frustrace. Právě díky této formě utrpení, která nás dokáže potkat, se svých cílů brzy vzdáme a vrátíme se zpět do područí konformity a průměrnosti. Dle Nietzscheho je to tím, že utrpení vidíme jen z té negativní stránky. Zažíváme-li utrpení, máme tendenci si hned myslet, že je to stav, ze kterého musíme rychle ven. Ihned hledáme nějaké rozptýlení, které nás od něj odvede.

U mě to nastává třeba v průběhu psaní tohoto článku – nihilismus je náročné téma, musel jsem o něm shlédnout několik přednášek a přečíst několik textů, abych se do něj dostal. I přesto, že mě tato filozofie velmi zajímá, bylo náročné ji studovat – vstřebat nové informace, udělat si poznámky, uspořádat si myšlenky, vytvořit osnovu článku a pak ho celý napsat… zažil jsem při tom momenty frustrace, kdy jsem se v tématu ztrácel, myslel si, že jej už konečně chápu jen abych zjistil, že opak je pravdou… a tohle pro mě nebylo příjemné.

Jenže pokud jsem chtěl článek na téma nihilismus dopsat, musel jsem toto utrpení podstoupit. A utrpení pominulo a ze mě je (z mého pohledu) lepší člověk – takový, který rozumí tématu, jež ho zajímá, a navíc o něm dokázal napsat článek. Výsledek – a tedy cíl – stál za to utrpením projít.

Friedrich Nietzsche byl člověkem, který o utrpení mohl mluvit z vlastní zkušenosti. V životě si jej zažil více než většina jeho vrstevníků. A přes všechny ty chvíle, v nichž by zcela oprávněně mohl pojmout nihilismus za vlastní a usoudit, že život plný strastí, bolestí a deprese nemá smysl, to neudělal. Šel napříč všemu zlému, co ho potkalo, a rozhodl se na svůj život a hledání smyslu v něm nezanevřít. Byl velkým člověkem.

Inspirací a zdrojem pro tento článek mi byla série přednášek YouTube kanálu Academy of Ideas.

Další příspěvky