Po česku v Moldavsku

Dub 5, 2020 | Blog

Původ Čechů v Moldavsku je historicky hluboce zakořeněn v druhé polovině 19. století. Stoupenci české menšiny na Ukrajině se z důvodu nedostatku úrodné půdy rozhodli přemístit na území Moldavska, tehdy ještě Besarábie. Zde založili vesnici Novohrad, jejíž název byl v průběhu počátkem 20. století změněn na Holuboje. A právě tato česká oblast byla hlavním cílem naší expedice v Moldavsku.

Cesta do vsi

Silnice vedoucí do Holuboje kopírovala typický moldavský trend. Kromě dálnic se cesty v Moldavsku vyznačují častými dírami a prohlubněmi, které je třeba brát v potaz, zejména pokud se řidič z vesnice nechce vracet po svých.

Po příjezdu jsme přemýšleli, jak se co nejrychleji dát do kontaktu s českými obyvateli. Z několika starších internetových zdrojů jsme věděli, že ve vsi má fungovat spolek Novograd, který zde dodržuje české tradice, a dále gymnázium, v němž se děti mají učit česky. V Moldavsku jsme původně zastoupení české menšiny nečekali, o to víc nás tak zdejší prostředí zajímalo.

Vesnice v Moldavsku

Ve škole

Po nepříliš úspěšném kontaktu s bývalým předsedou vesnického spolku jsme se vydali do Gymnázia Jaroslava Haška, které je vzdělávacím centrem Holuboje. I přesto, že jsme přišli po čtvrté hodině odpolední, zde stále byly přítomny učitelky. Jakmile se dozvěděly, že jsme Češi, pozdravily nás „Dobrý den!“ a pohotově se nám nabídly, že nás po škole provedou.

„Můžete na mě mluvit česky, já vám budu rozumět,“ ujistila nás jedna z učitelek poté, co uslyšela naši rozpačitou ruštinu. V Moldavsku se totiž domluvíte rusky i rumunsky. Bylo příjemné se na chvíli ocitnout v takovémto prostředí. Hned ve vstupní místnosti do školy se na zdi vyjímal text české hymny, portrét Jaroslava Haška a česká vlajka.

České gymnázium v Moldavsku

Učitelka nás dále provázela po jednotlivých učebnách, ve kterých se vzdělávalo celkem 64 dětí. Bylo na ní poznat, že je na svou školu i na vesnici Holuboje velice pyšná.

„Já učím biologii a chemii, ta se v zimě ale neučí, protože v učebně nemáme topení,“ oznámila nám při odchodu z chladné učebny plné omrzlých kahanů. V celé škole totiž není zaveden plyn, většina učeben je proto vybavena obrovskými kamny, do kterých je potřeba každé ráno zatopit, aby se místnost se začátkem první vyučovací hodiny dostatečně vyhřála.

„Česká republika nám zaplatila plastová okna a dveře, které tu máme. Taky nám chtěla přispět 1 300 000 leu na zavedení plynu, ale jen s tím, že náš okres přispěje 300 000 leu. Ten peníze bohužel nenašel, takže pořád topíme v kamnech,“ pověděla nám sklesle. Nebylo divu, v Moldavsku totiž slovo korupce není zas tak cizím slovem. Učitelka poté započala vyprávění o vřelých vztazích s Českem.

Moldavská škola

To jim, co se financování týče, poskytovalo významné prostředky. Kromě oken a dveří zaplatilo také zateplení a novou tělocvičnu. Veškerá spolupráce však už skončila, jelikož se spolek Novograd už neschází, není tedy aktivní.

Učitelka nám prozradila, že bývalému předsedovi před pár lety kdosi z Česka vzkázal, že se v Holuboji chovají jako barbaři, což si tehdy vzal velmi osobně a na pokračování v tradici zanevřel.

„Doufám, že jsem vám řekla alespoň něco užitečného,“ loučila se s námi po prohlídce až provinile, „zavolám starostovi a řediteli hudební školy, aby se s vámi ještě potkali, určitě vám řeknou víc.“ Aha, tak tady je ještě jedna škola, pomysleli jsme si. Na takovou vřelost, jaké se nám zde dostalo, jsme nebyli zvyklí, přeci jen to v Česku není tak běžné.

Muž na svém místě

Poděkovali jsme za věnovaný čas, rozloučili jsme se a vyrazili na radnici. Starosta mluvil rusky a převážně o budoucích projektech, které ve vesnici zamýšlí. Chtěl by zde znovu rozvířit cestovní ruch, plánuje otevřít restauraci a hotel. Prioritou však zůstává ve vsi zavést plyn.

Bylo zvláštní to poslouchat. Já jsem průběžně kontroloval, jestli na radnici nechytnu Wi-Fi, a místní v roce 2020 nemají k dispozici ani plyn. Zkrátka jiný svět.

V průběhu našeho rozhovoru se zjevil Filip, ředitel hudební školy V. A. Karáska. Už od pohledu působil jako chlap od rány, starostovy vize o budoucnosti Holuboje cynicky komentoval slovy „jednou bude dobře“, zněl zkrátka tak, jako by už na světlé zítřky v Moldavsku dávno zanevřel. Na druhou stranu to zatím nevypadalo, že by měl důvod nezanevřít.

V hudební škole jsme oněměli úžasem. Byla plná starých dechových nástrojů a českých zpěvníků, ze kterých se učily zpívat místní děti. Čeština je ve vsi vyučována také v posledním ročníku gymnázia, avšak jen co se textů českých písní týče. S hudební školou jde tedy perfektně dohromady. Filip nám sdělil, že se česky naučil od své manželky, která byla Češka.

Ředitel hudební školy Filip

Jakožto hudebně nadaný člověk nechal svou znalost češtiny proniknout i do své vášně a zapojil se tak do českých tradic ve vsi. Navzdory rozkladu spolku Novograd nadále zůstává aktivním ředitelem školy a stále rád učí děti. Hudební škola se skládá pouze z jedné místnosti, prohlídka proto netrvala dlouho a mohli jsme přejít na názornou ukázku umění.

„Tyhle možná budete znát,“ řekl nám předtím, než zahrál lidovky jako Kdyby byl Bavorov, Okolo Hradce nebo Jdou vojáci jdou, ke které přidal i vokály. České písně uzavřel českou hymnou a poté nám předvedl několik moldavských, které byly o poznání rychlejší. Kromě saxofonu vytáhl také tubu a buben a zdejší orchestr tak byl kompletní a předveden v plné parádě.

Káva před odjezdem

„Nechcete ke mně zajít na čtvrthodinku na kafe? Jsem doma sám,“ prohodil Filip, když nás vyprovázel ze školy. Přemýšlivě jsme na sebe pohlédli, stmívalo se a čekala nás ještě dlouhá cesta do hlavního města Kišiněva, rozhodli jsme se ale, že jeho pozváním nepohrdneme. To jsme ale ještě netušili, že se z původních patnácti minut stane pět hodin.

„Tak, ty budeš krájet maso a ty se mnou půjdeš pro víno,“ zaúkoloval nás u sebe doma. Nevěděli jsme, nad čím žasnout dříve, jestli nad zařízením Filipova domu či nad jeho obrovskou přívětivostí a pohostinností. Ihned po příchodu nás usadil ke stolu, který postupně obsadil množstvím jídla, kterým by nakrmil celou vesnici.

Jehněčí maso, domácí kozí brynza, výborný moldavský chléb a k tomu vynikající domácí víno. Tak čistou chuť vína jsem v životě nikdy neokusil. Moldavsko je svým vínem celosvětově známé, každý si zde vyrábí vlastní. A je to poznat.

Pohoštění od Filipa

„Manželka mi utekla do Česka, stejně tak jako syn a dcera. Druhá je zase v Rusku,“ popisoval nám svou rodinnou situaci. Z pětičlenné rodiny zde nakonec zůstal sám. Migrace je v Moldavsku obrovským problémem, ročně odcházejí statisíce občanů, což postihlo i Holuboji. Čechů zde zůstalo pouhých 34.

„Ta naše tradice spočívá v tom, že zakopeme kohouta pod zem a potom naslepo mlátíme palicí kolem sebe,“ předváděl nám Filip po několika sklenicích vína vesnické tradice. S přibývajícím vínem také ubývala česká slova a nastupovala plynulá ruština. Z popisu tradice nám však šla hlava kolem. Zakopat kohouta a poté mu urazit hlavu? Možná na tom barbarství přeci jen něco bylo…

Po pěti hodinách jsme se nakonec museli rozloučit. S Filipem jsme si vyměnili čísla a e-mailové adresy, na cestu nám ještě přidal tři litry toho dobrého vína a půllitrem ostré vinné pálenky a popřál nám šťastnou cestu.

Venku jsme si prohlédli nádhernou noční oblohu, kterou neznečišťoval světelný smog jako ve městech, nasedli do auta a s příjemným pocitem u srdce se vydali do hlavního města. Východoevropská vstřícnost nám byla stále něčím záhadným.

Z cesty jsme si nepřivezli jenom příjemné vzpomínky, ale i krátký dokument. Ten je pilotním dílem plánované dokumentární série „Tentokrát na východě“. Více se o ní dozvíte v tomto článku.

Další příspěvky