Expedice Kazachstán – Jižní okruh

Srp 29, 2019 | Cestování

Ještě před odletem do Almaty jsem se snažil zkontaktovat s tamější půjčovnou aut, jelikož jsme měli v plánu jižní cíp Kazachstánu procestovat právě autem. Již první kontakt s půjčovnou Vladex byl zajímavou zkušeností – odeslal jsem jim požadavek, ve kterém jsem uvedl datum zamýšlené výpůjčky, plus místa, která bychom autem chtěli navštívit.

Na tento e-mail zareagovali dvakrát – poprvé s otázkou, kam máme v plánu jet a napodruhé kdy bychom náš výjezd chtěli realizovat. Na oba maily jsem jim trpělivě odpověděl a po pár dnech se mi dostalo odpovědi, že žádné auto k dispozici nemají.

S druhou autopůjčovnou Ak Zhol to bylo jako přes kopírák, avšak s tím rozdílem, že měli k dispozici vhodné vozidlo a dokonce nám byli schopni sdělit cenu půjčení. Byl jsem rád, že máme záležitost domluvenu a považoval jsem ji za vyřízenou. Nejspíš by to ale nebyl Kazachstán, kdyby se neozvali dva dny před odletem s tím, že původní auto již k dispozici není, ale „naštěstí“ mají volné další, které je však dvakrát tak drahé.

Pokud to měla být výzva ke smlouvání, tak na ni (po mailu a v ruštině) nebyl čas. Pomalu jsem přemítal nad tím, jak budeme cestovat autobusy a maršrutkami. Den před naší cestou jsem však narazil na mezinárodní půjčovnu Hertz, která nás zachránila. Rezervaci auta jsem měl vyřízenou telefonicky během pěti minut za cca stejnou cenu, jakou poprvé nabízeli Kazaši. 

V brzkým sedm hodin ráno jsme si odchytli taxík a odjeli na letiště, kde jsme si měli rezervované SUV vyzvednout. Dorazili jsme asi o 45 minut později, lítost z toho nás však přešla v momentě, kdy se zaměstnanec autopůjčovny objevil o hodinu a půl později než bylo domluveno.

Podal si s námi ruku a poté řekl: „Guys, we have a problem…“ Pomyslně jsem se chytal za hlavu, jelikož potíže s autem teď byly to poslední, co jsme potřebovali. „I have a car for you, but… it’s not clean,“ dodal. S kamarády jsme na sebe vzájemně pohlédli, protože jsme nechápali, jak se při pohledu na nás mohla v hlavě toho Kazacha zrodit idea, že by neumyté auto mohlo být překážkou. Urychleně to pochopil a spokojeně nás zavedl na letištní parkoviště, kde na nás čekalo.

Charyn Canyon

Po dvousetkilometrové jízdě jednolitou kazašskou krajinou, během které byla jedinou zastávkou miniaturní vesnička Kokpek, jsme konečně dorazili na místo určení – do kazašského Grand Canyonu jménem Charyn Canyon. Ten je asi 90 kilometrů dlouhý, my jsme se však (z časových důvodů) rozhodli ujít jen zanedbatelnou část, která nás po dvou hodinách šlapání dovedla až na samé dno kaňonu, kudy tekla říčka Sharyn pramenící v Číně (která odsud nebyla zas tak daleko).

charyn kanon kazachstan

Dole byl vybudován celý ubytovací resort, turisté tu mohli přespat v jurtách a osvěžit se v místní hospůdce (ve které jsme narazili na partičku Čechů). Na dně kaňonu se s námi (jako turisty) poprvé chtěli vyfotit Kazaši. Příjemně jsme si odpočinuli, svlažili si nohy v rozprouděné řece a poté zase vyrazili nazpátek, ne však původní cestou.

sharyn kazachstan

Nahoru to musely být dvě, ne-li více, stejně dlouhé hodiny, jako směrem dolů. Napadlo nás, že skrze kaňon musí vést nějaká zkratka, kterou bychom se nazpátek dostali v lepším čase. No, nebylo tomu tak. Po pár stovkách metrů jsme se odpojili z hlavní cesty a vydali se vzhůru hrubým terénem jedné skalní průrvy, kterou do určité výšky vedly kamenné schůdky. Ty asi v polovině stoupání skončily, a jelikož už nebylo možné se vrátit dolů, museli jsme se škrábat nahoru po vyprahlém povrchu jako obratní horolezci, kterými jsme nebyli.

charyn kanon kazachstan 3

V pokročilé odpoledne jsme odjeli z kaňonu a za poslechu čínských rádií jsme opět brázdili kazašské stepi. V kufru jsme měli nabalené spacáky i karimatky, plánovali jsme totiž přenocovat někde v přírodě. Věděli jsme o nedalekém jezeru Bartogay, u kterého by to dle dostupných informací nejspíš šlo.

Cestou jsme míjeli zajímavá místa, polorozpadlé vesnice, opuštěné domy, muslimské hřbitovy, obrovská stáda ovcí včetně jejich pasáků (u jednoho takového nás zastavili dva zlatozubí honáci na koních, kteří nemluvili ani rusky, a v kazaštině se nás ptali, zdali nechceme koupit berana – nechtěli jsme).

charyn kanon kazachstan 2

Jezero Bartogay

S přibližující se vzdáleností k jezeru se rapidně zhoršovala kvalita silnic, které nakonec úplně zanikly a zbyly po nich jen kamenné stezky v písku, po nichž se dalo pohybovat maximální rychlostí 20 km/h. Více než hodinu jsme se tedy kodrcali kolem jezera a obhlíželi terén, zdali bude možné nalézt nějakou víceméně rovnou plošinu, na které bychom  přístup – v určité vzdálenosti od pobřeží bylo totiž rozmístěno několik cedulí zakazující chodit blíže jak 100 metrů k vodě. Na druhou stranu se tam koupala spousta lidí, takže…

bartogay kazachstan 2

Místečko na přespání jsme nakonec našli na zázračném měkkém zeleném paloučku, působícím mezi těmi kameny jako oáza.

V okolí jsme si všimli letní školky, která u jezera pravděpodobně trávila víkend, a také zapadlého auta v bahně u pláže, jehož majitelé se jej marně snažili vyprostit. Asi po půl hodině od našeho zaparkování k nám jeden pán (Rus) od něj přišel a ptal se, jestli náhodou nemáme lano. Bohužel jsme neměli.

Večer jsme strávili pozorováním nádherného západu Slunce a paranoidním sledováním projíždějících aut kolem nás, jelikož jsme si stále nebyli jisti, zdali je nocování u jezera povolené. Byla by to škoda, kdybychom se museli přemístit. Přes všechny ty mouchy a komáry, které nás po celou noc otravovaly a na které kazašský repelent v žádném případě nezabíral, jsme si užili epické pozorování hvězd. Byli daleko od civilizace a tudíž nás nerušil světelný smog. Od spaní nás v nočních hodinách navíc odrazoval Měsíc o síle stadiónového reflektoru.

bartogay kazachstan

K jezeru Kapchagay a zpátky do Almaty

Po opravdu horké noci v zimních spacácích (které jsme měli kvůli následující cestě do Kyrgyzstánu) jsme se brzy ráno sbalili a vyrazili na další cestu. Měli jsme před sebou ještě pár set kilometrů a večer jsme se ještě chtěli stihnout vrátit do Almaty.

Jelikož voda v Bartogay nebyla příliš lákavá ke koupání, namířili jsme si to k dalšímu, celkem známému, jezeru Kapchagay (ano, názvy kazašských jezer končí koncovkou -gay). Opět jsme se zastavili ve vesničce Kokpek, kde na nás koukali stejně jako předtím. Pořídili jsme si vodu, jídlo, pár ruských piv a vyrazili.

Vzali jsme to přes národní park Altyn Emel, měla se v něm nacházet nějaká zelená příroda. Ta však spočívala pouze v tom, že step vystřídal travnatý povrch, na kterém se občas páslo nějaké stádo koní. Začínalo to zde vypadat jako na konci světa.

Zastavili jsme se akorát v chátrající vesnici Koktal (kde se však nacházela zbrusu nová mešita) a zase jeli, jelikož jsme nevěděli, zdali se náhodou nenacházíme ve vojenské pohraniční zóně (ty mají v Kazachstánu prapodivně a nejasně vyznačeny a nepovolené vjezdy do nich jsou oblíbeným důvodem přijímání úplatků místní policií).

saslik kazachstan

U samotného jezera nás čekalo několik překvapení – jednak rozbité příjezdové cesty k „plážím“ a jednak několik luxusních hotelů a kasín na pobřeží (ve kterých moc návštěvníků nebylo). Zamířili jsme ihned k vodě, pár dní bez hygieny udělalo své.

Nechápali jsme, jak se všichni ti přítomní lidé dostali do vody, dlouhá pláž se skládala snad z těch nejostřejších kamenů v celém Kazachstánu – a tak to pokračovalo i ve vodě. Strávili jsme tam asi půl hodiny, což bylo akorát tak úměrné našemu prahu bolesti.

Mysleli jsme také, že uvidíme nějaké Kazašky v plavkách, kromě dětí a starších paní tu však moc mladých dívek nebylo, a když už, tak byly zahalené od hlavy až k patě (ach, ten islám).

kapchagay kazachstan

Po koupačce jsme opět osedlali SUV najeli na dálnici a zamířili do Almaty (v Kazachstánu nejsou nastaveny poplatky za využívání vyšších tříd silnic – jízda je bezplatná po dálnici i polňačce). Nechali jsme natankovat plnou nádrž (u benzínky mě zaujala na první pohled uměle vytvořená pracovní pozice – obsluha pumpy, resp. člověk, který za vás natankuje) a auto vrátili na městské pobočce Hertz.

Na hotelu jsme se dali hygienicky dohromady a vyrazili do města, naše energetická úroveň však bylo mnohem nižší než v první večer. Skončili jsme opět v Sosedi baru, na více než dvě piva jsme se tentokrát ale nezmohli. Rozloučili jsme se s našimi kamarády číšníky, popřáli jim „nice rest of their lives“ a zavčas odešli zpět do hotelu, jelikož nás ráno čekala další dlouhá cesta. Opouštěli jsme Kazachstán a vyráželi do Biškeku, hlavního města sousedního Kyrgyzstánu.

centrum almaty

Takto jsme tedy strávili těch pár dní v Kazachstánu. Nestihli jsme navštívit např. almatinské jezero či přilehlý národní park Ile-Alatau, mrzet by však nás mohlo více věcí – Kazachstán je přeci jen devátá největší země na světě, pokrytá převážně vyschlou stepí, kde byste nenalezli jediného člověka.

Přes obrovskou rozlohu země v ní žije pouze 18 milionů obyvatel, kdy je převážná většina soustředěna do několika velkých měst, jako je právě Almaty (a dále Nur-Sultan, Karaganda, Šymkent či Kyzylorda). A právě v jižním Kazachstánu, který jsme procestovali, se nachází velká část zdejšího přírodního bohatství. 

step kazachstan 1

Další příspěvky