Luník IX – prázdniny na východním Slovensku

Zář 5, 2020 | Cestování

Luník IX - největší romské ghetto ve střední Evropě

„Proč si je zadarmo fotíte?“ pronesla chraplavě stará obyvatelka osady. Zůstali jsme na ni zírat s nechápavým výrazem ve tváři, jelikož děti, které tolik toužily po zvěčnění, o finanční stránce věci vůbec nemluvily. To je Luník IX.

Takové a mnohé další zážitky si na nás připravila nechvalně známá městská část Košic, východní metropole Slovenska. V určitých momentech bylo těžké uvěřit tomu, že se stále nacházíme v moderním světě, v Evropské unii…

Background

Na Luník IX jsme se s týmem Ladoborců vydali v rámci projektu Slunce, Seno, Karanténa, o kterém jsem psal už zde. Dlouho jsme věděli, že je tato městská část Košic největším romským ghettem ve střední Evropě, čímž zapadala do smyslu projektu natočit zajímavá a méně navštěvovaná místa, která Česko a Slovensko skrývá.

vstup lunik ix

V médiích jsem si o tomto místě přečetl spoustu článků, z nichž mě nejvíce zaujal vcelku čerstvý rozhovor s místním starostou, který se Luník IX snaží trochu postavit na nohy. Napadlo mě mu napsat krátký e-mail s žádostí o rozhovor, starosta by jistě měl co říct a nám by se zase hodil jako kousek do mozaiky s názvem východní Slovensko. Žádnou odpověď jsem ale neobdržel, proto nezbývalo než na místo dorazit jen tak, bez cíle.

V Košicích

Ladu jsme zaparkovali u nákupního centra Atrium Optima, jakýsi instinkt nám správně napověděl, že by nebylo moudré zajet až přímo na sídliště. Všechny cennosti jsme proto nechali v autě a s sebou si vzali jen to potřebné – telefon, kameru a sedmnáct euro, které jsem zapomněl v kapse. Luník IX teď byl vzdálen necelé dva kilometry. Po cestě jsme míjeli městskou část Luník VIII a při pohledu na ni mě napadlo, že bych něco ještě horšího snad ani vidět nepotřeboval.

Entrée

Luník IX není místem, na kterém byste se mohli (či měli) jen tak znenadání objevit. To nám došlo už při překročení rychlostní silnice, když jsme zaslechli hlasitý šum vyvolaný směsicí dětského řevu a dunivé hudby. Sídliště jsme raději obešli menším lesíkem, který sídliště obklopoval. Prošli jsme kolem jakéhosi hřiště a ocitli se na příjezdové cestě – a nebyli jsme zde sami. Dívali jsme se do očí dvěma (řekněme) dvanáctiletým dívkám, na kterých bylo poznat, že Luník IX je již dlouho jejich domovem. Po rozpačité výměně názorů se rozhodly, že nás dovedou do centra sídliště.

hriste lunik ix

„S tou kamerou bych tady nechodil,“ varoval nás první dospělý, kterého jsme potkali, „tam vzadu byste mohli mít nějaké problémy.“ Znejistili jsme. Samozřejmě jsme předem různě četli, že se na Luníku IX lze nechat bezproblémově okrást, v našem případě bychom si takovou zkušenost však rádi ušetřili.

„Starosta tady náhodou není?“ zeptal jsem se, v naději, že bych přeci jen mohl uskutečnit svůj původní záměr. Zároveň by se nám dostala ochranné ruky člověka, který celý Luník IX (formálně) řídí. Ten člověk to ze mě nejspíše vycítil, a poté, co mi negativně odpověděl ohledně přítomnosti starosty, přišel se zajímavou nabídkou.

„Za dvacet euro vás tady provedu všude a vezmu vás i do zadních osad,“ pronesl sebevědomě. Chvíli jsme to zvažovali. Platit za to, že se člověk může pohybovat po sídlišti? Znělo to absurdně. Na druhou stranu to ale vypadalo, že nebudeme mít jinou možnost. A tolik peněz to za tak unikátní zážitek zase nebylo.

Exkurze po sídlišti

V područí zaplaceného průvodce jsme začali kroužit po sídlišti. Nevěřícně jsme pozorovali ohořelé a napůl zbourané paneláky plné zvědavých vyhlížejících, kteří pro nadávky na naši adresu nemuseli chodit daleko. Luník IX je dnes složen z méně než deseti původních panelových domů. Dříve jich tu bývalo mnohem více, jejich obyvatelé je však dostali do tak katastrofálního stavu, že se je město Košice rozhodlo zbourat a postupně místo nich vystavět nízkonákladové domečky, do kterých se mohou přednostně nastěhovat ti rezidenti Luníku IX, kteří mají stabilní práci. Moc jich tam nebydlí.

„Ahoj, kámo, jak se máš?“ pronesl rychle se blížící mladík. Překvapil mě, objevil se jen tak, znenadání. Dříve, než jsem stačil zareagovat, mě předběhl náš průvodce a romštinou mu cosi vysvětlil. Mladík krátce zhlédl naši skupinku a ubral na intenzitě svého tempa.

„No, tak tohle jsou ty problémy, co by vás čekaly,“ oznámil nám náš průvodce a ukázal na toho mládence, který se nás chystal okrást. Pro Luník IX asi běžná rutina.

byty lunik ix

Luník IX a odpadová politika

„To smetí jako nikdo nevyváží?“ zeptali jsme se při pohledu na hromady odpadků, jichž bylo okolo zbývajících paneláků plno (čti celé hromady).

„Kontejnery jo, ale tady nejsou normální lidi, kteří by to tam šli vyhodit,“ povzdychl si vedoucí exkurze, „asi by jim upadly ruce. Proto to radši vyhodí z okna. Starosta tu ale nechal nainstalovat kamerový systém, takže jsou teď víc pod kontrolou.“ Fascinovalo nás, že to tu nikomu „nevadí“, už jen kvůli tomu zápachu, který ze smetí šel.

„To je různé, v bytě bydlí i třináct nebo čtrnáct lidí, jsou ale i takové, kde jsou klasické čtyrčlenné rodiny,“ odpověděl mi na dotaz kolik lidí cca žije v jednom bytě. Celý Luník IX pak pojímá okolo pěti tisíc lidí. Nepředstavitelné.

Navzdory tomu, jak bytové domy vypadají, jejich obyvatelé městu platí nájem. Ten činí padesát euro měsíčně. Plyn si však drtivá většina domácností neplatí a proto topí dřevem – a domy jsou pak celé ohořelé, zčernalé. Zrovna ten na fotografii níže je však začerněný proto, že okolo něj děti často rozdělávají oheň.

bytovka lunik ix

V osadě

Naše další cesta vedla do zmíněných romských osad za sídlištěm. Tam už nastávala skutečná divočina. Chýše, které zde lidé obývali, byly povětšinou improvizovaně stlučeny z nejrůznějších materiálů, které místní měli po ruce. V osadě se žádné nájemné neplatí, na druhou stranu si zde každý musí vše obstarat po svém (na Luníku IX mají alespoň zavedenou elektřinu – byť nepochybuji, že i zde ji mají nějak „napíchlou“).

„Pane, uděláte nám fotku?“ oslovil kamaráda jakýsi chlapeček. Po vlídném souhlasu si kluk přivedl několik kamarádů a společně se honosně naaranžovali před objektiv. Po zhlédnutí výsledku vypadali spokojeně, to už se ale nedalo říci o jejich (asi) babičce. Ta se k nám naštvaně přiřítila a lámanou slovenštinou nám vyčetla, že si její děti fotíme zcela zadarmo. Na to už nebylo co říct.

deti lunik ix

Vrátili jsme se zpátky na Luník IX, kde nás čekala obhlídka místní školy (ano, je tu mateřská, základní a dokonce i střední škola). Přišli jsme trochu jinou uličkou než předtím, zaujali jsme proto několik malých dětí, které nás viděly poprvé. Seběhly se kolem nás a začaly být tak trochu otravné. Neustále se nás vyptávaly, jestli mohou jít s námi. Neměl jsem s tím problém, jinak se k tomu ale stavěl náš průvodce, který děti začal aktivně vyhánět.

„Chtějí se přidat jen proto, aby vám mohly vybrat kapsy,“ oznámil nám, jako by šlo o každodenní záležitost.

Hledání Boha

Nedaleko školy se nacházela jedna budova, která na Luník IX koncepčně příliš nezapadala – kostel. Nebylo divu, že byl obestřen silnými mřížemi. Dozvěděl jsem se, že na sídlišti působí Salesiáni Dona Bosca a kupodivu s většinou obyvatel vychází zadobře (jen děti jim každou noc na trávník nahází několik kilo odpadků).

Měli jsme zrovna to štěstí, že se v kostele nacházel farář (byť jsme ho zastihli na odchodu). Krátce nám pověděl o své činnosti na Luníku IX, kde se věnuje převážně výchově dětí (a neláme hůl ani nad těmi, kteří mu znečišťují zázemí). Nabídl se, že nám kostel ukáže zevnitř. Neprotestovali jsme.

„Čau, Bože,“ poklekl po příchodu k oltáři. Interiér byl opravdu krásný, nablýskaný, zkrátka opak toho, co nám Luník IX doposud ukázal. Na zdech bylo k vidění několik výtvorů místních dětí, včetně fotografií z různých společenských akcí, které zde církev pořádá. Kostel totiž zároveň funguje jako komunitní centrum.

salesiani lunik ix

„Měla tu být posilovna, my jsme ji změnili na hudebku, protože nepotřebujeme jen silné, ale i moudré lidi,“ vysvětloval farář, když nám ukazoval tělocvičnu, „Rolovi dali do ruky kytaru a za pár týdnů až měsíců byl úplně vynikající. To samé s cimbálem či houslemi. Teď už se osamostatnil a žije s rodinou mimo Luník IX. My věříme, že v každém se skrývá kousek talentu. U nás má každý šanci, jen musí chtít.“ Jeho víra v místní děti byla opravdu inspirativní. Bylo na něm vidět, že svou práci bere jako misi, kterou dělá čistě pro lidi.

kostel lunik ix

Poté už jsme si prošli jen oblast okolo místního úřadu, na kterém sídlí také městská policie, kterou zde však nikdo nerespektuje. Policii zde proto dělí na „městskou“ a na „normální“.

Zdárný odchod

Uběhla asi hodina a tři čtvrtě a naše prohlídka se pomalu přiblížila konci. U příjezdové cesty, kterou nás vedly ty dvě dívky, jsme zahlédli přijíždějícího starostu. Bez nějakých ambicí jsem se zeptal našeho průvodce, jestli si myslí, že by starosta byl ochoten se mnou provést rozhovor, ve kterém by mi Luník IX trochu víc popsal. Vysmál se mi s tím, že starosta nedělá nic, za co by neměl nějaké slušné peníze. No, alespoň jsem to zkusil. Se sedmnácti eury v kapse bych mu asi moc dobrým nebyl. Rozloučili jsme se, zaplatili slíbených dvacet euro a vydali se k naší Ladě.

Luník IX byla opravdu „atrakce“, kterou jsem ještě nějakou chvíli vstřebával. Nezaujalo mě ani tak to, že to tam vypadá jako po výbuchu, to jsem ostatně věděl. Nedalo mi však spát to, že to tam funguje jako na každé jiné městské části – je zde úřad, policejní stanice, škola, služby, městská hromadná doprava, pošta a dokonce i obchod s potravinami a několik hospod. Místní sice žijí ve špíně a naprostém chaosu, i přesto si však Luník IX udržuje nějakou formu organizovanosti. A Košice jen přihlížejí.

No, nemyslím si, že se sem ještě někdy vrátím, jako takové okénko do toho, jak může vypadat Evropská unie v roce 2020, mi to ale stačilo. A tohle bylo teprve Slovensko…

bar lunik ix

Další příspěvky