Tenkrát v Černobylu

Kvě 29, 2019 | Cestování

Už si příliš nevzpomínám, jak vznikl nápad zpříjemnit si konec léta roku 2017 výletem na Ukrajinu, konkrétně za účelem návštěvy černobylské zóny. Každopádně, byli jsme čtyři, slovo dalo slovo a zanedlouho již byly letenky naše a cesta na východ zcela otevřená.

Přípravy

Před výpravou bylo třeba zařídit si nějakého průvodce, jelikož jsme se na prohlídku načerno příliš necítili. Vsadili jsme na Ukrajince jakožto ty nejznalejší a zvolili si agenturu s výmluvným názvem Chernobyl Tours (s tradicí již od roku 2003!). Jejich prosté stránky jsou k nalezení na této adrese.

Jednali vskutku rychle. Po zaslání dotazu ohledně realizace prohlídky se mi telefonicky ozval chlapík jménem Yuri, který mi lámanou angličtinou a za nesčetného použití fráze „let me put it this way“ vyložil všechny nabízené varianty.

Od skupinové túry mě odrazoval, daleko lepší prý je si připlatit a nechat se provést v komorním počtu čtyřech až šesti lidí. Jelikož jsme byli právě do počtu, rozhodli jsme se tedy pro tuto variantu, což se poté ukázalo jako ta nejlepší volba.

Vzhledem rychlému jednání nás Yuri odměnil slevou z původních 160$ na částku 129$, která byla ve výsledku ještě snížena na finálních 119$ za osobu, jelikož k naší privátní skupince nakonec přidal dva Holanďany. K tomu všemu přihodil zápůjčku dozimetru zdarma. Pak už došlo jen na e-mailovou výměnu osobních informací a po směně dolarů a hřiven v několika brněnských směnárnách jsme se konečně mohli vypravit.

Dne 7. září 2017 v 11 hodin místního času jsme poprvé okusili chuť Ukrajiny. Popisem Kyjeva zde nebudu zdržovat a spíše se v něm zmíním v samostatném příspěvku. Ubytováni jsme byli v hostelu jménem Podolski, před kterým nás organizátoři na druhý den ráno vyzvedli. Potkali jsme se zde také s našimi dalšími souputníky, sympatickým Yannickem a jeho podivným kamarádem, jehož jméno jsme se nedozvěděli. Z bílé osobní dodávky vystoupil nerudně vyhlížející člověk v modrobílé teplákovce Adidas (jak jinak) a  přepočítal si celkem 9 976 hřiven, které jsme mu předali. Poté spokojeně poklepal na kapotu auta a vyslal nás šest (plus řidiče) směrem na sever.

Město Černobyl a okolí

Cestou jsme se zastavili v městečku jménem Ivankiv, kde jsme vyzvedli našeho průvodce Igora, mluvícího vcelku plynulou angličtinou. Ten nám doporučil, abychom už přestali popíjet pivo, jelikož by nás pod vlivem do zóny nepustili. Na její okraj jsme tedy dorazili víceméně střízliví.

Byla to zajímavá podívaná. Bod vstupu se nacházel v malé vesničce jménem Dytyatky. Jednalo se o obyčejnou přepážku se závorou, přes kterou projíždělo velké množství dodávek, převážejících do zóny stovky cestujících. V okolí nechyběli všudypřítomní vojáci, stánek se suvenýry či kaplička. O veškerou administrativu se postaral Igor, my jsme tak měli čas se poohlédnout po okolí, které se skládalo pouze z pustých luk a několika chátrajících stodol plných dřeva.

pomnik mesto cernobyl

Po několika kilometrech nás již čekal vstup do města Černobyl. Zastavili jsme se u monumentu, u kterého se Igor zapovídal s jiným průvodcem. Nás překvapil příval psů, u kterých se mísil strach z lidí a až neuvěřitelná přívětivost. Chtěli se mazlit, po každém natažení ruky se však stáhli do pozadí, načež to celé zkoušeli znovu. Každý z nich měl na uchu přicvaklou evidenční známku, nějaký řád tam tedy přeci jen funguje.

Zde se mi stala taková menší nepříjemnost, množství vypitého piva před vstupem do zóny se začalo ozývat, a jelikož se nikde nenacházela nějaká toaleta, odskočil jsem si zkrátka k jedné zbořené zdi na okraji silnice. Při návratu jsem zaslechl četné nadávky v ukrajinštině, pocházely od toho druhého průvodce, který si na něco stěžoval Igorovi. Ten ke mě poté přistoupil a vše mi shrnul větou „He was not happy with you pee on the wall.“

Bylo nám řečeno, že v Černobylu žije kolem tisíce lidí. Jedná se převážně o ty, co se starají o nedalekou elektrárnu, dále zde přebývají ti, kteří město odmítli opustit i po uzavření zóny. Město celkově vypadalo, že si žije pokojným vlastním životem. Turismus je na prvním místě, sídlí zde několik cestovních kanceláří, které se poté perou o návštěvníky. Jinak je zde k nalezení také několik památníků, z nichž se mi nejvíce zalíbila betonová mapa celé třicetikilometrové zóny, na které jsou vyznačeny vesnice a městečka, která musela být po katastrofě evakuována.

pamatnik mesto cernobyl 1

Následovala cesta hlouběji do zóny, již směrem k samotné továrně a sarkofágu, který vykukoval zpoza všeobklopujících lesů. V okolí byly náhodně rozmístěny různé chatrče, vraky aut, Leninovy hlavy a další věci roztroušené po lesích, u některých mi připadalo, že tam byly záměrně umístěny, aby to celé působilo trošku „for show“.

kopachi cernobyl

Zajímavá byla návštěva školky (samozřejmě bývalé) v malé vesnici Kopači, která se už nacházela v užší desetikilometrové zóně. Prostředí na mě zapůsobilo jako z nefalšovaného hororu. Igor nás nechal se tudy pár chvil procházet. Po temných prostorech té budovy se náhodně povalovaly dětské knížky, hračky a další běžná výbava, která zde po dětech zůstala. Nyní nám už byly zapůjčeny slíbené dozimetry, jejichž otravné pípání nás odteď doprovázelo až do konce výletu.

Jaderná elektrárna

Dalším bodem zastávky již byla samotná elektrárna. V současném stavu je ve stabilizovaném stavu, vybuchlý čtvrtý jaderný reaktor je překryt sarkofágem, který má vydržet dalších sto let.

Překvapilo mě, že okolo celé elektrárny je poměrně živo – opět plno přátelských psů a také pracovníků, kteří udržovali elektrárnu v provozu. Když jsem se na to ptal Igora, bylo mi řečeno, že práce zde zdaleka neskončily, jelikož je potřeba se zbavit ještě cca 200 tun radioaktivního odpadu. To je poměrně slušné množství po více než třiceti letech po výbuchu. Průvodce nám informoval o zákazu elektrárnu fotografovat s tím, že se na chvíli půjde projít k řece.

elektrarna cernobyl

Po pořízení několika tajných snímků jsme se připojili k Igorovi, který postával na železném mostě přes řeku Pripjať. Pohled dolů mě ohromil. Ve vodě se proháněli obrovští sumci, požírající kusy chleba, které jim házeli naši holandští přátelé. Musel jsem to vyzkoušet také. Z batohu jsem vytáhl zbytky své svačiny a s očekáváním je naházel na hladinu. Ve zlomku sekundy se k nim přiblížily ty obludy a na jedno kousnutí v nich mizely celé kusy jídla. Zde se asi radiace vyřádila. Sumci byli celkem tři a podle informací také poslední svého druhu. Čest jejich památce.

Město Pripjať

Nejzajímavější místo celé výpravy. V Pripjaťi před výbuchem elektrárny pokojně žilo kolem 50 000 obyvatel, zčásti její zaměstnanci. Tomu také odpovídá samotná rozloha města, na jeho kompletní prohlídku by tedy byly potřeba dny. Protože jsme však byli pouze na jednodenním výletě, byli jsme nuceni město proběhnout za necelou hodinu. Kdybych se sem měl vypravit příště, určitě si připlatím za dvoudenní zájezd, stálo by to za to.

pomnik mesto pripjat

Připadalo mi, jako bychom dorazili do džungle. Po výstupu z dodávky nás přivítala liška, která si s námi pochutnala na holandských sušenkách. Z mohutných stromů, prorůstajících všechny budovy jsem nespouštěl zrak, Igor nás však hnal kupředu, měl namířeno do centra Pripjaťi.

Z náměstí bylo možné vidět všechny zdejší proslulé budovy – policejní stanici, palác kultury Energetik či hotel Polesí. Už zde jsem si začal všímat toho podivného, všeobklopujícího ticha.

Za palácem kultury se nacházel zábavní park se známou dominantou města – ruským kolem. Nejdříve jsme šli prozkoumat autodrom, který opravdu působil tak, jako by děti byly při evakuaci vytahány přímo z rozjetých autíček. Igor nám stále připomínal, že do objektů bychom neměli vstupovat, nikdy nám v tom nicméně nezabránil – možná to byla opět snaha o dramatizaci celého prostředí.

Kromě pořízení fotek před kolem jsme tak měli možnost vlézt si přímo do jeho sedaček a na pár chvil se zhoupnout. Tyto možnosti jsme ocenili ihned poté, co se za námi vynořila skupinka asi 150 turistů, kteří v okolí začali působit ruch a rozlézali se takřka všude. Příplatek za malou skupinu stál opravdu za to.

ruske kolo pripjat

V dohledové vzdálenosti od zábavního parku jsme viděli také pár podzemních garáží, o kterých nám bylo sděleno, že jsou častým cílem nelegálních návštěvníků města a nachází se v nich velký stupeň radiace (pro představu – normální hladina radiace se v okolí pohybovala v nízkých hodnotách do 0,2 μSV/h, v určitých místech Pripjaťě se však vyšplhala až na 10 μSV/h, což však stále nejsou nijak závratná čísla).

V rámci úniku od četných skupinek turistů jsme přešli do přírody. Procházeli jsme se místními lesy, které si braly zpět to, co jim patřilo. Prorůstaly všude, skrze domy, silnice, veřejná prostranství, příroda zkrátka věděla, co dělá.

Igor nás vzal k řece, lépe řečeno k bývalému přístavišti. U vody jsem teprve (ne)uslyšel to pravé ticho, zvuk naprosté opuštěnosti, nadvlády přírody nad člověkem. Klid a mír. Takového líbezného „ničeho“ se mi zase jen tak nedostane, pomyslel jsem si na tom místě.

trosky mesto pripjat

Igor měl naspěch, od řeky nás směřoval k dodávce s vyčkávajícím řidičem. Kamarád se jej soustavně vyptával na městský bazén, o kterém slyšel, a po naléhání se nám dostalo možnosti vstupu do jedné z městských budov. Byla to právě ona tělocvična, kudy jsme prošli přes basketbalové hřiště až k omšelé díře k zemi, která kdysi bývala bazénem. Zajímavostí bylo, že prý byl v provozu ještě v devadesátých letech, měli zde plavat vojáci, a, jak nám Igor sdělil, mezi nimi i on sám.

Po necelé hodince ve městě jsme se už opravdu nalodili a odjeli k dalšímu bodu výpravy, radaru Duga. 

Radar Duga a konec výpravy

Monstrózní radar měl sloužit k včasnému varování před nepřátelskými raketami, nikdy však nebyl schopen účinného provozu. Dostali jsme se k němu opět skrze husté lesy, vzhledem ke své výšce byl viditelný už z velké dálky a také se kvůli ní špatně fotil. Na místě nebylo příliš co vymýšlet, prošli jsme po písčitém povrchu pod konstrukcí radaru, poslechli si Igorův komentář, pohladili si pobíhající psy a vydali se zase na cestu.

radar duga pripjat

Celý den uběhl až nepřirozeně rychle. V závěru výletu jsme byli zavezeni do restaurace v černobylské zóně, kde jsme obdrželi večeři. Žádost o pivo zůstala nevyslyšena, alkohol se zde prý vůbec nepodává. Spokojili jsme se tak s jídlem, jelikož nám už všem vyhládlo.

Restaurace byla zařízena poměrně pěkně, zvenku obložená psy a zevnitř dřevem. Usedli jsme ke stolu, na kterém bylo připraveno pár suchých vek, plátků sýra a salámu. Pokrčili jsme rameny s tím, že od východní Evropy pravděpodobně nemáme nic moc čekat, a pustili se do toho. Až poté, co jsme spořádali téměř veškeré pochutiny, se ve dveřích objevil číšník a postavil před nás hlavní chod, asi 15 minut po našem příchodu. Igor nám popřál bon appétit a vytratil se ven.

jidlo mesto cernobyl

Skromnou hostinou výlet skončil. Po necelých jedenácti hodinách na cestě jsme se vraceli zpátky do Kyjeva. Igor, kterého jsme po cestě vysadili v jeho rodném Ivankivu, se s námi rozloučil frází „until we meet again“. Ukrajinská příroda, kterou jsme pozorovali, byla překrásná. Nelišila se příliš od té české, byla však taková mohutnější, divočejší, lemovaná vysokými stromy a rozlehlými poli, která nikdo neobdělává.

Pozoruhodné také bylo sledovat kamiony plné dřeva proudící do zóny. Záhy jsme pochopili, že místní stromy jsou k použití jakožto paliva nevhodné, jelikož jsou plné radiace, která by se jejich pálením jen uvolňovala do vzduchu. Zónu je proto třeba zásobovat.

Výprava do černobylské zóny byla zajímavým zážitkem, který bych si po delším časovém odstupu rád zopakoval, avšak v delším časovém rozmezí nežli je jeden den. Věřím, že za dva nebo i více dnů se lze např. Pripjaťi věnovat déle a z celé zóny spatřit více záživných koutů.

Otázkou však je, jaká budoucnost celou zónu čeká. Průvodcem jsme byli informováni o tom, že ukrajinská vláda do budoucna plánuje většinu Pripjaťi srovnat se zemí, jelikož budovy jsou již v chatrném stavu a hrozí tak nebezpečí, i pro účastníky exkurzí. Mohlo by zde zůstat snad několik ikonických budov, avšak řadové paneláky, plné nábytku a věcí posledních nájemníků, by měly zmizet.

Zbyla by tak alespoň ona divoká příroda plná zvěře a elektrárna opodál, jejíž plné uzavření bude probíhat ještě mnoho let. O zóně by se toho dalo jistě napsat ještě mnoho více, o nespočtu památníků, opuštěných vesničkách a budovách, avšak to už si nejlépe člověk okusí na vlastní pěst.

v kole pripjat

Další příspěvky