Ukrajina – záblesky mlhavých vzpomínek

Zář 27, 2020 | Cestování

Ty záblesky, v nichž figuruje Ukrajina, jsou jako dvousečný meč – jsou sice legendární, ale normální člověk by se jimi dvakrát nechlubil. Přesto jsem se je však rozhodl sepsat. Ukrajinu jsem navštívil již čtyřikrát a spousta momentů se mi překrývá, další přebývají a jiné zase schází. Momentky, které zde v článku zmiňuji, jsou proto vcelku nesouvislou výpravou do mých paměťových útržků na v minulosti realizované výlety.

Proč zrovna Ukrajina?

O této největší evropské zemi (která je v Evropě celou svou částí) slýcháme mnohé. Rusko jí krade území, již několik let se tam válčí a spousta jejích obyvatel utíká pracovat do zahraničí. Tyhle věci jsou sice pravda a Ukrajina kvůli tomu nepochybně ekonomicky trpí, Ukrajinci však nepůsobí tak, že by si těmi všemi nesnázemi nechali znechutit život. Naopak, jsou to milí a přátelští lidé, ochotní vám pomoci za každou cenu.

ukrajina

A možná právě to mě na této zemi tak uchvátilo – že zde život probíhá jako všude jinde, i přes každodenní marnosti a strasti (které tam jsou asi o něco intenzivnější než u nás). Ukrajina má zkrátka to správné kouzlo východu – je nám tak blízká a přesto tak vzdálená.

2017 – Kyjev a Černobyl

Tehdy to všechno začalo. S pár přáteli jsme se spontánně rozhodli, že si zajedeme do Černobylu. Motivace každého z nás byla různá – fanoušek Call of Duty chtěl spatřit Pripjať, nadšence do sovětských časů zase zajímala historie. Návštěvu Černobylu jsem popsal v článku zde, tady bych se rád věnoval návštěvě Ukrajiny jako takové a zejména Kyjevu, matce ruských měst.

I přesto, že na různé ukrajinské zážitky vzpomínám mlhavě, si první kontakt s touto zemí vybavuji naprosto přesně. To první uvědomění, že už nejsme v „té“ Evropě, kterou známe. Tohle byla Ukrajina. Na letišti nebyla žádná známka po angličtině, v mluvené formě již vůbec.

Cílem bylo dostat se do centra města, kde nás čekalo zarezervované ubytování v hostelu Podolski. Mobilní data však byla pasé, tudíž jsme se se odevzdali intuici. Vyšli jsme před letiště a zařadili se mezi ostatní cestující na autobusovou zastávku. Jízdní řády nevypadaly zrovna přátelsky, takže jsme zkrátka počkali na to, co přijede. To, co se po chvíli dostavilo, však nebyl autobus, ale stará sovětská maršrutka.

ukrajina

No, a pak už nastávají ty nesouvislé vzpomínky. První večer jsme se ubytovali v hostelu a vyrazili do města. Nasedli jsme do metra a nějakým způsobem přistáli ve stanici Kontraktova Ploshcha, u níž se nacházela restaurace Porter Pub. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se nám stane útočištěm na další čtyři večery.

kyjev hospoda ukrajina 1

Pivo a vodku zde měli až přespříliš dobrou, proto se to začalo poměrně brzo zvrhávat. První vzpomínku mám na to, že mě nějaký cca padesátiletý Ukrajinec pozval na panáka vodky, po němž mě políbil. Dodnes netuším, jak jsem si to tehdy měl přebrat. Je Ukrajina opravdu tak pohostinným krajem či v tom bylo něco víc?

Dále si vybavuji odchod ze zmíněné hospody, byť si nejsem vůbec jistý, jestli to bylo v ten samý večer. Kdesi po cestě jsme se střetli se čtveřicí mladých lidí. Byli dost nápadní, jeden z nich na sobě měl kožich a druhý kožený kabát. Až později jsme pochopili, že jsou to dva pasáci a jejich dvě prostitutky.

Na společnou konverzaci si nevzpomínám, vše z večera jsem si přebral pouze z videí, která tu noc vznikla. Ta jsou, vzhledem k nočnímu prostředí, značně nekvalitní, níže je proto jen screenshot, na kterém jsou oba naši souputníci zachyceni (je to ten nejostřejší snímek z celého videa).

ukrajina

Jinak byli hodní, dovedli nás až k hostelu, ke kterému jsme ztratili cestu. Jak říkám, Ukrajina je plná přívětivých lidí (nehledě na profesi). Z dalšího večera si vzpomínám už jen na moment, v němž na mě nějak dolehla únava a musel jsem si na chvíli lehnout na chodník. Vzbudilo mě až pár lehkých facek od kolemjdoucích. Ale to je tak vše.

2018 – Užhorod

Další návštěva východu mě čekala necelý půlrok po té předchozí. Tentokrát to byl výlet do Užhorodu, ležícím v bodě, kde končí Slovensko a začíná Ukrajina. A nebylo to letadlem ale vlakem. Patnáctihodinová cesta z Brna do Michaloviec proběhla celkem poklidně, hraniční přechod už byl horší. Počkali jsme si zde více než dvě hodiny. Nebudu lhát o tom, že ta cesta vlakem proběhla úplně bez požití alkoholu, problémem bylo, že se ozval právě v tu nejnevhodnější chvíli. No, a potom už jsem to byl jen já, prázdná PET lahev a autobus plný lidí.

uzhorod ukrajina

Na Ukrajinu nás ale naštěstí pustili. Nejprve si vzpomínám na to, jak jsme v Užhorodu marně sháněli sluneční brýle. Byl únor a v tamějších obchodech zkrátka nebyly k dostání. Poté, co jsme se slova „sluneční brýle“ naučili i ukrajinsky, abychom se mohli v obchodě optat, nám bylo sděleno, že v zimě slunce nesvítí a tak je není třeba prodávat. Ukrajina má tedy v oblasti obchodu dost svéráznou politiku.

Pobyt ve městě jsme nestrávili úplně sami. Po pár interakcích s místními jsme se dali dohromady se skupinkou sličných Ukrajinek a již od prvních večerů s nimi intenzivně testovali prvky užhorodského zábavního průmyslu, jehož ikonou byl taneční klub s výmluvným názvem One Club (byl totiž jediným, který se zde nacházel). Děly se v něm divoké věci, v paměti mi ale nejvíce utkvěly naše opakované pokusy zpívat karaoke, nejčastěji Leoše Mareše a Linkin Park. Jednoho večera jsem měl ještě tu čest před klubem zhlédnout opravdu drsnou bitku dvou dívek, kterou poté musela ukončit až policejní eskorta. Zkrátka divoká Ukrajina jak má být.

dievocky uzhorod ukrajina

Z těch publikovatelných věcí mě napadá už jen prohlídka hradu, který Užhorodu dominuje. V zimě je však méně přístupný než za normálních okolností, s hlídači jsme proto museli trochu smlouvat. Jako úplatek jim ale nakonec stačilo pouhých dvacet hřiven, což jsme byli více než ochotni obětovat. A poté jsme měli celý hrad pro sebe (byť to bylo v noci).

V roce 2018 jsem Ukrajinu navštívil ještě jednou, byl to ale jen krátký dvoudenní pobyt na cestě do Jerevanu. Tehdy se toho zas tolik nepřihodilo (jen návštěva Porter Pubu a ukrajinská diskotéka).

2019 – Kyjev a okolí

Ukrajina se na seznam navštívených zemí dostala i v roce dalším. Bylo to jen pár chvil po návratu z náročné dovolené v Kazachstánu a Kyrgyzstánu, proto jsme tento návrat do Kyjeva již od začátku pojímali výhradně rekreačně.

Na tuto „dovolenou“ se přidalo i pár kamarádů, které na Ukrajině ještě nebyli, byl jsem proto zvědav, jak na ně tento východní klenot zapůsobí. Počasí nám však příliš nepřálo – přistání v Kyjevě působilo jako pád do klubka šedivých nití, obestírajících celou zemi. Musím říct, že výhledy na některé památky hlavního města to značně ovlivnilo.

kyjev matka ukrajina

Nebyla by to pro nás Ukrajina, kdybychom se nevrátili do našeho oblíbeného Porter Pubu. Již po první procházce městem však něco nebylo v pořádku. Všude bylo až příliš anglických nápisů. Kyjev již nebyl tou kolébkou východní kultury, kterou jsme poznali před dvěma lety. Stávalo se z něj skutečné centrum turismu (což o to, Ukrajině to jistě přinese žádané příjmy do státní kasy), do budoucna by však mohl vyhlížet jako „obyčejná“ evropská metropole, což by bylo nemilé. Tyto západní vlivy se naštěstí týkaly jen centra města, stačilo zajet kousek na periferii a bylo to opět ta stará známá Ukrajina.

kyjev centrum ukrajina 1

Z Kyjeva těch vzpomínek mám až přespříliš. Ukrajinec zpívající hymnu, člověk jménem Chleba, chleba jménem Batoh, natištěné cihly na zdech domů, káva, která se prožrala přes kelímek… asi by to vydalo za samostatný článek. Raději bych proto zmínil naše skvělé rozhodnutí opustit Kyjev a vydat se do vesnice jménem Novosilky.

novosilky ukrajina

A tehdy nastala Ukrajina, nechci říct ani tak chudá jako autentická, tradiční. Vesnice plná napůl zděných a napůl dřevěných chaloupek, rozbité cesty a všudypřítomné pusto. Ale i přesto, jak to zde vypadalo (myslím tím ten rozpadající se charakter, který jsem již popisoval v článku o Luníku IX – byť bych Novosilky v žádném případě k tomuto košickému ghettu nechtěl přirovnávat), tu fungoval určitý řád – vesnice se soustředila v centrum plné obchodů, fungovala zde veřejná doprava (opět stylem maršrutek) a práce by se zde taky asi našla.

novosilky posezeni ukrajina

Posilněni výbornými varenyky (nebo vareniky, každý asi dle svého gusta), jsme vyrazili dál do městečka Khotiv, odkud jsme měli namířeno do přírody. Na mapě nás zaujalo několik vojenských bunkrů, které tato venkovská Ukrajina ukrývala. Byly to však jen takové betonové díry v zemi, tudíž nic až tak zajímavého k vidění (ale bylo jich tam asi šest).

Zajímavou kratochvílí se stala událost Kozácká rada, nazvaná dle stejnojmenné vodky, kterou jsme s sebou vláčeli na každém kroku. Pokaždé, když tato dvě slova někdo zvolal, všichni si okamžitě dřepli a nechali kolovat lahev. Já jsem pouze přihlížel, jelikož jsem se rozhodl, že v průběhu tohohle tripu tvrdý alkohol vynechám. A myslím, že jsem udělal dobře.

kozacka rada ukrajina

Jak jsem zmínil na začátku článku, jedná se pouze o proud nesouvislých vzpomínek, žádný úvod, střed plný akce a zvratů a dojemný konec zde prosím nehledejte. Události z návštěv Ukrajiny mi zkrátka splývají, jelikož tyto výlety nebyly nijak zvlášť plánovány. Byly to zkrátka cesty za kulturou, která nás přitahuje svou autentičností a vždy nás dokáže něčím novým obohatit. A určitě je dobré na chvíli opustit velká města, která se nebezpečně blíží západnímu stylu (samotný Kyjev svým středem připomíná Paříž a její široké bulváry), a zajet se podívat na venkov, jak žijí obyčejní lidé.

A co příště?

Vzhledem k probíhající pandemii byla Ukrajina 2020 již od března pasé. Letos jsem měl ostatně být na úplně jiné cestě. Je však ještě spousta míst, která bych na Ukrajině rád navštívil. Prvním z nich je Charkov, druhé největší ukrajinské město, ležící se na severovýchodě země. Nachází se zde jedno z největších evropských náměstí (pro zajímavost, v roce 2005 na něm hráli Queeni – bez Freddieho pochopitelně). Dále mě zajímá Oděsa a její pláže, které jsou prý jako vystřižené z období devadesátých let. Na východní Ukrajině mě zajímá ještě historické město Záporoží a, pokud pánbůh dá, rád bych se dostavil i do Doněcku. Je to sice už trochu extrémní Ukrajina, ale…

Další příspěvky