Vzdychoprázdno

Lis 6, 2020 | Poezie

vzdychoprazdno

Nejdřív
zlomila tě láska,
tak prchlivá a nešťastná –
svým tříštivým chvěním
vysála naději zítřků,
světlo všedních dnů
a temno věčných nocí.
První vzdych.

Pak
zlomila tě nenávist,
tak krutá a intenzivní –
svou plamennou upřímností
vysála naději zítřků,
světlo všedních dnů
a temno věčných nocí.
Druhý vzdych.

Nejvíc
zlomila tě lhostejnost,
tak tupá a ubikvitní –
svou čarovnou nečinností
smazala zítřky,
všední dny
a věčné noci.
Žádný vzdych.

Láska a nenávist –
sestry
nesoucí pouto,
dost silné na to,
abys vzdychal,
člověče,
zářil, tesknil,
stoupal a padal.

Lhostejnost –
jedináček
nesoucí chlad,
příliš silný na to,
abys vzdychal,
člověče,
zářil, tesknil,
stoupal a padal.

Než přijde touha
najít zase důvod,
proč vzdychat,
zůstane jen věčné
vzdychoprázdno.

Další příspěvky

Podzim

Podzim

Podzim je plný krásy – jen ji zachytit.