„Přejeme Vám příjemný let, pane,“ vyřkla zeširoka se usmívající letuška a pokynula mi směrem na palubu. Přemýšlel jsem nad tím, kolikrát už jsem tuto hlášku za posledních pět let své kariéry zaslechl. Pětsetkrát? Tisíckrát? Nezáleželo na tom. Odhodil jsem tašku na sedadlo 2C a nacpal kufr do úložného prostoru nad hlavami cestujících, jak nám bude za chvíli palubním ansámblem nařízeno. Žuchnul jsem do úzké sedačky a vytáhl z kapsy mobil. Žádné zprávy. Ulevilo se mi. Od rána jsem se modlil, aby mi někdo z jeho podřízených nedal vědět, že se termín rozhovoru přesouvá nebo nedej bože úplně ruší. To už bych si rovnou mohl přát leteckou katastrofu. Bez článku, který mi měl zachránil profesní život, by ten osobní už nestál za nic.
Po veškerých výzvách k připoutání jsme se konečně odpinkli od země. Bez signálu jsem mohl v tichosti pokračovat ve svých modlitbách. Pilot nám oznámil, že v Budapešti přistaneme za necelou hodinu a půl. To město jsem znal jako své boty. Dříve jsem bláhově jezdil vlakem, tamější nádraží se mi časem však zhnusilo natolik, že jsem vedení redakce přemluvil k tomu, aby své zaměstnance začalo posílat letecky. Kéž bych si takto mohl vyskakovat i dnes. V letadle jsem seděl jen díky více než přívětivým cenám nízkonákladových letenek. Jinak bych si také cesty mohl financovat sám, když na mě firma už dva roky prodělává. Teprve poslední tři měsíce to však bylo více než jasné.
„Vás bych dnes na palubě rozhodně nečekala, milý pane,“ utrousila ironicky Diana. Pohled na její uniformovanou figuru a pečlivě nalíčený obličej mi na okamžik přinesl duševní uvolnění. Usmál jsem se a požádal ji o kelímek kávy.
„No to víš. Novinář nikdy nespí,“ zareagoval jsem. Horký papírový šálek jsem si odložil do kruhového výřezu sklápěcího stolečku před sebou. Diana očividně nepospíchala.
„Co zajímavého se děje v Budapešti?“ vyzvídala a podala čaj sousedovi po mé levici. Svou práci ve službách společnosti Ryanair měla za ta léta pevně zažitou, a proto ji stíhala simultánně se zpovědí ostříleného pasažéra. Usrkl jsem ještě stále příliš horkou kávu a dal se do řeči.
„Ale, zase Visegrád. Šéf mi pořád neodpustil, že jsem v listopadu prošvihl Szijjartóa v Praze. Od tý doby se s ním snažím spojit, největším úspěchem ale byla výměna pár mailů s jeho mluvčím, no, a za ním si taky dneska letím popovídat… jestli mi to nezruší,“ dodal jsem a instinktivně přejel po kapse s telefonem.
„Szijj… jaks to říkal?“ zeptala se Diana a měla co dělat, aby si nepolámala jazyk. Ostatně i mě trvalo delší dobu, než jsem se naučil alespoň základy maďarské výslovnosti.
„Szijjartó,“ zopakoval jsem, „mají tam kauzu se zdaněním digitálních firem. Ideálně bych se chtěl potkat spíš s někým z ministerstva financí, ale… dělám co můžu.“ Zdanění digitálních společností v Maďarsku bylo asi to poslední, co se protínalo s oblastí mého zájmu, tematicky to však zapadalo do působnosti redakce, tudíž jsem se toho chytil jako tonoucí stébla.
„No, to je mi zase povyku. To tě teda obdivuju, že se v tom vyznáš. Já popojedu, ale ještě se zkusím zastavit,“ rozloučila se a odešla napojit ostatní cestující. Zaklonil jsem hlavu a na chvíli přimhouřil oči. V duchu jsem si přeříkával otázky a snažil se přijít na ten správný anglický přízvuk, který by zněl alespoň trochu profesionálně. Přípravou jsem si byl celkem jistý, tématem jsem se zabýval celé tři dny a strukturu rozhovoru jsem proto sestavil spíše jako diskuzi.
Káva již příjemně zchladla a byla akorát tak vhodná k pití. Podíval jsem se na dveře toalety, abych zjistil, zdali ji zrovna někdo využívá. Nežli červená ikona přeškrtnutého panáčka mě však zaujala malá cedulka na dveřích kokpitu, která v letadlech Ryanairu musela být vyvěšena velmi čerstvě, jelikož bych si jí určitě všiml minimálně při své cestě do Berlína minulý týden. Vykoukl jsem do uličky, abych viděl, kde se zhruba nachází Diana. Byla úplně vzadu, za chvíli by se tedy mohla vracet zpátky. Vyprázdnil jsem kelímek a stále dokola četl ten podivný nápis.
„Prosím tě,“ vztáhl jsem k ní ruku, „co má znamenat támhleto?“ Otočila se ke mně a poté tam, kam jsem ukazoval. Pohlédla na dveře pilotní kabiny a zakroutila hlavou. Ujistila mě, že se vrátí hned poté, co uklidí vozík. Nakonec mě vyzvala, abych si přisedl k ní do první řady, kde mi vše poví. Rozepnul jsem bezpečnostní pás a ponořil se do té prostorné VIP sedačky, na níž jsem nikdy nedostal příplatek.
„To zní jako nějaká provokace, když se na to tak dívám,“ pronesl jsem potichu a znovu pohlédl na cedulku s nápisem „Přísný zákaz souložení po celou dobu letu“. Pod ním se nacházela ještě verze v azbuce. Diana mě chytla za předloktí a začala vyprávět.
„Je to tam teprve od včera, ještě to ani nedali do všech letadel,“ začala mi vysvětlovat, „měli jsme tady asi před měsícem takovou kauzičku, já u toho zrovna byla. Letěli jsme z Gdaňsku do Kyjeva, všecko bylo trochu zvláštní, protože polovina cestujících byla jedna rodina, a navíc svatební výprava, která se vracela domů. Znáš Ukrajince, všichni byli už při nástupu ožralí, naštěstí seděli pospolu vepředu, vzadu od nich teda měli klid. Nemám ponětí, proč se letěli vzít zrovna do Polska, když se ty dvě země navzájem tak nesnáší, ženich a nevěsta si tak nejspíš řekli, že se vyřádí alespoň na letadle, když už na ničem jiným. Musela jsem v tu chvíli být zrovna někde v kabině, ti dva se proplížili na záchod a poprvý tam, ehm, stvrdili svoje manželství. Chápeš to? Na záchodě v letadle. Je to trochu klišé, kdo z nás to někdy neudělal nebo na to aspoň nepomyslel, že, když jsem to tam ale šla v půlce letu zkontrolovat, myslela jsem, že mě klepne. Umyvadlo bylo úplně na padrť a na podlaze bylo po kotníky vody, nemluvě o tom, že záchodové prkýnko bylo na dva kusy a vnitřní klika nalomená. Zavolala jsem ostatní a hadrem jsme ten vodotrysk ucpali, záchod byl ale minimálně po zbytek letu mimo provoz. Hnedka jsem se na ty parchanty vrhla. Viníka jsem nemusela hledat dlouho, měla jsem takový tušení, že ten na kost promočenej ženich se spící nevěstou na klíně by o tom něco vědět mohl. Nebyla jsem vůbec s to je všechny po celou dobu uklidnit, natož se s nima teď domluvit na nějaký nápravě. Po přistání v Kyjevě jsme si je proto nechali na palubě a kapitán šel promluvit do duše nejstaršímu z nich a vysvětlit mu, že to takhle zkrátka zůstat nemůže a budou muset zaplatit. Na to, že to byl biskup a celej ten zájezd vedl, byl taky slušně pod parou, a i když se mu dvakrát nelíbilo, jak novomanželé stvrdili svůj svazek, zodpovědnost za rozbitej záchod převzít odmítal a pořád křičel, že to byla vůle Boží. To nás moc nezajímalo a určitě jsme to nechtěli nechat jen tak. Kapitán zařídil podání stížnosti, se kterou jim přišlo i vyúčtování za škody. Ti se ale pořád dokola oháněli tím, že jsou svatá církev a vůbec se zaobírat něčím takovým by pro ně bylo velký ponížení, no prostě to jsou hovada, nikdy bych neřekla, že se taková blbost dostane tak daleko. Právníci teda přišli s tím, co vidíš na dveřích. Dali si dokonce tu práci, aby to na všech linkách bylo nejdřív jazykem tý země. Je to samozřejmě proti všelijaký etice Ryanairu, bereme to ale jenom dočasně, pochybuju, že by církev chtěla riskovat, že se o tom začne psát.“
Poslouchal jsem Dianino vyprávění a nervózně s sebou šil na sedačce. Chytil jsem se její poslední věty. Znamenalo to tedy, že o celém případu ještě nikdo neinformoval veřejnost? Jistě, byla to čistě bulvární záležitost, ale pevně jsem věřil, že právě něco takového by mohlo přitáhnout pozornost mas.
„Říkáš teda… je to tam teprve od včera… a nikdo si toho moc nevšímá, že?“ vysoukal jsem ze sebe v návalu vzrušení.
„Ale to zas jo, pár lidí se mě na to už ptalo, zatím jsme to ale řešili jenom interně s těma Ukrajincema. Počítám, že do týdne to bude dole a záchod uhrazenej. No počkej, nepřemýšlíš snad o tom, že…“
„Vůbec ne,“ zalhal jsem, „vždyť já píšu seriózní články. Na tomhle ať si smlsne infotainment.“ Doslova se mi na to sbíhaly sliny.
„Tak… já jdu zase pracovat. Za chvilku stejně budeme přistávat, tak se zatím měj. Klidně zůstaň tady, ať si jednou užiješ prostor,“ zvedla se a šla opět brázdit uličku vozíkem.
Přemýšlel jsem, co dřív. Nenápadně jsem z kapsy vytáhl telefon a ihned spustil foťák, na snímcích z místa to ale bylo sotva k přečtení. Zvedl jsem tedy a zamířil k toaletě. Stál jsem necelých dvacet centimetrů před kabinou. Prostor osvětlovaly dvě drobné LED diody nad dveřmi. Byl ideální čas konat. Začal jsem zběsile klikat. Musel jsem udělat nejméně patnáct fotek. Vlezl jsem na záchod a zamknul za sebou dveře. Většina z nich byla dobře zaostřená, vše bylo jasně viditelné. Rozhlédl jsem se kolem sebe a upřel zrak na umyvadlo. Na okamžik mě napadlo to tu celé roztřískat, abych mohl pořídit autentické záběry z místa činu, zavčas jsem se však uklidnil a naznal, že mi bude muset stačit vyslechnutý exkluzivní příběh. Bleskově jsem se vrátil na místo, podal si tašku, vytáhl notebook a zapsal si vše důležité, dokud to bylo čerstvé. Připomínal jsem si, že mě v Budapešti čeká vážný rozhovor s mluvčím maďarského ministra zahraničí a tento příběh z letadla si píšu jen tak, pro jistotu…
Za dva týdny jsem opět seděl v letadle do Budapešti. Pravděpodobně se stalo, co se mělo stát. Můj předchozí termín rozhovoru byl nad všechna očekávání zrušen a bylo mi slíbeno, že se maďarská strana vynasnaží vše zařídit znovu a tak, abych se opět nevracel s prázdnou. Teď už jsem si z toho však příliš nedělal. S lehkým úsměvem na tváři jsem se uvelebil do prostorného sedadla v první řadě a popíjel červené víno. Díval jsem se na dveře před sebou, které tak nějak podivně zely prázdnotou. Cedulka zakazující soulož byla pryč. Diana kolem mě projela s vozíkem a kysele se na mě ušklíbla. Rozuměl jsem jejímu přístupu, ale byl jsem si jistý, že to přejde. V redakci se také netvářili příliš nadšeně, když jsem jim místo rozhovoru předložil článek s názvem „Hříšníci na nebesích“. Teď se ale mohli přetrhnout, aby mi zaplatili co možná nejlepší místo. Ty čtyři miliony čtenářů totiž reagovaly úplně jinak.
