I.
Staré nádraží jako by nabylo svěžesti, když se mezi zrezlými nákladními vagóny objevila modrobílá souprava Pendolino. Strojvůdce si při brždění vlaku neodpustil ještě několikrát skřípavě zatónovat, aby tak malicherně upozornil na svůj příjezd. Josef s velkou námahou otevřel kovové dveře a opatrně došlápl na popraskaný povrch nástupiště. Kráčel pomalu, což bylo vzhledem k jeho věku přirozené, chtěl si však také užít výhled na scenérii před sebou, z níž se mu tajil dech. Přeci jen v Brně nebyl téměř šedesát let.
Město působilo stejně mrtvolně jako železnice. Na ulici, kterou si Josef pamatoval jako Nové Sady, postávalo pár jedinců s pohledy pevně sklopenými do země. Všudypřítomné ticho bylo přerušováno jen charakteristickým cinkotem šalin, jenž v Josefovi vyvolával příjemnou nostalgii. V ceně vládou hrazeného jízdného měl zahrnutu i městskou dopravu, rozhodl se ji však zatím nevyužít a šel blíže prozkoumat zbytky katedrály na Petrově, od nichž nemohl odtrhnout zrak. Dříve by si nepomyslel, že to všechno postihne svět od úplných základů, život jej však naučil se již ničemu příliš nedivit. Zachovalá věž brněnské dominanty se hrdě vypínala k nebi a vyhlížela epicky v kontrastu s jakýmsi fádním blokem betonu, který ji obepínal. Připomínala starý svět, z něhož se nejvíce dochovalo už jen ve vzpomínkách právě takových pamětníků, jako byl Josef.
Prohlídkou města strávil dvě hodiny. Nechal se unést okamžikem a euforicky protančil ruiny náměstí Svobody, přičemž vůbec nepomýšlel na důvody své přítomnosti v Brně. Během cesty si vybavil řadu míst, která ho provázela dětstvím a nyní mu utvářela mozaiku jeho mladistvé bytosti. Cukrárnu pana Řeřichy, kam si po škole chodíval pro sladké indiánky, o jejichž konzumaci se doma nesměl zmiňovat nebo ideologickou knihovnu socialistické mládeže, kde se jako adolescent seznamoval s učením marxismu-leninismu a ochutnával zakázané ovoce čtením samizdatů a čísel Revolver Revue. Jedna z těch značek mládí však pro Josefa nabývala silnějšího významu.
Z kostela svatého Jakuba zbylo jen pramálo. Tam, kde kdysi rostla chrámová loď gotické památky se nyní nacházel obrovský sarkofág chemického skladu, ničím neohrazen od okolí. Ulička vedoucí na Jakubské náměstí však vypadala věrohodně svému stavu před desítkami let. Josef otevřel papírové desky, které svíral v podpaží a vytáhl z nich zažloutlou pohlednici, na níž bylo vyobrazeno prostředí, jehož současnou podobu měl před sebou. Střídavě přejížděl zrakem z obrázku na reálnou situaci a zpět. Hledal v té ulici jeden bod, který ho zajímal ze všech nejvíce. Popošel dále a snažil se zorientovat v prostoru mezi plechovým skladem a protějšími domy. Vchody do nich byly zasypány sutí nebo pobity prkny, po chvilce pátrání však nalezl svůj cíl. Na omšelé zdi domu č. 2 rozeznal zaprášenou kovovou desku a rozluštil na ní zašlý nápis „Сердце Европы“. Srdce mu nejdříve zaplesalo, vzápětí však zchřadlo jako růže v mrazu a prostoupil jím dávný smutek.
Promnul si oči a snažil se uvést do stavu předchozího klidu. Sebral všechny síly a dvěma trhnutími se mu podařilo odchlípnout kus ztrouchnivělého dřeva. Skrze vzniklou škvíru viděl do tmavé místnosti bývalého studentského klubu. Při tom pohledu se mu stáhl žaludek a měl co dělat, aby ho nedostihl pláč. Nemohl tomu uvěřit. Vždyť tomu bylo tolik let. Hleděl vstříc stopě minulosti, po níž se už dávno slehla zem a ani ona samotná neunikla doteku té dávné katastrofy. Měl to však opět před očima.
II.
Psal se březen roku 1986. Sovětským svazem se poprvé od Chruščovova tání nesla uvolněná nálada. U kormidla stál nezvykle mladý Gorbačov, který jako první upozornil na zaostalost sovětského impéria, nastolil perestrojku a otevřel tak východní blok mnoha reformám. Archaická garnitura socialistického Československa ke změnám přistupovala vlažně, nežli hospodářsky se zpočátku rozhodla orientovat sociálně a posílit projekty na výchovu mládeže, v níž spatřovala zítřejší budoucnost.
Šestnáctiletý Josef Tomešek hravě proplouval prvním ročníkem gymnázia. Svým zájmem o marxistickou filozofii a rétorickým umem, jež jako věrný svazák předváděl na mnoha školních besedách, zaujal učitelský sbor a vysloužil si tak místo v předsednictví právě vznikající mládežnické organizace Svazu československo-sovětského přátelství. Začátkem měsíce započala svou mezinárodní činnost. Na výměnný pobyt do Československa přijely dvě desítky studentů z Ruska, Ukrajiny a Uzbekistánu. Prázdná místa v jejich domovinách vystřídal stejný počet brněnských gymnazistů. Cílem projektu nazvaného „Srdce Evropy“ bylo sblížení odlišných kultur a výměna zkušeností s vedením studentských spolků. Z původně tříměsíční stáže se však nikdo nevrátil.
Celý projekt měl pevnou ideologickou podstatu a soudružskou spolupráci propagoval každým coulem, to však nedovedlo zastavit vzrůstání osobních sympatií mezi studenty, jimiž právě lomcovalo bouřlivé dospívání a otevíraly se jim tak zcela nové oblasti poznání lidského světa.
Jmenovala se Anastasija. Přiletěla z Charkova, kde byla předsedkyní tamější organizace. Jakožto nadaná studentka zdravotnictví byla svou školou vážená a dostala se tak do povědomí ukrajinských úřadů, které ji už v minulosti vyslaly na různá zahraniční soustředění, doposud si vyzkoušela pobyt v Minsku a v kazašské Alma-Atě. Její dráha tak pokračovala československou misí. Josef s ní jakožto místní předseda trávil spoustu času stranickými rozhovory. Zaujala ho její cílevědomost, již doplňovala jemná ženská elegance a nepřehlédnutelná slovanská krása. Učil ji české fráze a ona jemu na oplátku předváděla kroky hopaku, lidového ukrajinského tance. S příchodem jara ji začal brát na dlouhé večerní procházky a představoval jí Brno. Tehdy si už byl vědom svých citů k ní. Poprvé ji políbil před Janáčkovým divadlem, kde se k němu jednoho dubnového večera přivinula, aby ji ochránil před okolním chladem. Zpočátku byla v rozpacích, jelikož od ní socialistické poslání nepřímo vyžadovalo citovou zdrženlivost, netrvalo však dlouho a její srdce rozkvetlo v první zamilovanost. Strávili tak téměř celý duben. Ve školních hodinách se věnovali Srdci Evropy, kdy Josef lámanou ruštinou promlouval k řadám naslouchajících studentů a dívka se učila číst latinku, volná odpoledne však patřila jen jim a pod zástěrkou studentské činnosti je trávili v prázdné klubovně, kde se v tom brzkém věku nakonec poznali jako muž a žena. Dlouhé hodiny tam spočívali v tichém souznění, při němž se Josef ztrácel v nekonečné hloubce Anastásiiných tmavě šedých očí. Ani jeden z nich si tehdy nepřipouštěl, že by to celé mělo skončit. Láska se jim zdála věčná a tok času vnímali jen tehdy, když se den přelil v noc a jejich cesty se dočasně rozdělily. V záplavě touhy se tak mohli těšit na další shledání.
29. dubna se na veřejnost dostaly první zprávy o černobylské havárii. Anastasiu to hluboce zasáhlo a následující dny se nevěnovala ničemu jinému. Marně se snažila spojit se svou rodinou na Ukrajině, bylo jí však sděleno, že v zemi nastal chaos a velká část infrastruktury je narušena. Vrátit se z pochopitelných důvodů také nemohla. Ukrajinská část studentské delegace se uzavřela do sebe a celou událost prožívala na zcela jiné úrovni, než Josef dokázal pochopit. Nadále své dívce ale zůstával oporou.
Československá televize o vývoji událostí podávala pravidelné zprávy, situace však upadala do hluboké krize. Ukrajina se zmítala v protirežimních demonstracích, jejichž organizátoři z jaderné katastrofy vinili slabé sovětské vedení. Rebelská nálada se postupně přenesla do Ruska, kde nepřátelé režimu ovládli Kurskou a Bělgorodskou oblast a v záchvatu protivládní zuřivosti vytáhli na Moskvu. Komunistická moc na sebe nenechala dlouho čekat a včasnou mobilizací vojsk zastavila chabě vybavené demonstranty již ve Voroněži, odkud se sovětská armáda rychle přesunula na Ukrajinu. Tam se opozice zmocnila velké části vojenské techniky a utkala se s ruskými jednotkami na bojišti severně od Charkova, odkud pocházela Anastasija. Krátká bitva dopadla drtivě v neprospěch demonstrantů, Rusové tak mohli postoupit dál, a ještě na konci května ovládali celý východ Ukrajiny. Na vysílané záběry v televizi nebyl pěkný pohled, osudovým se však stal střet na běloruských hranicích, dnes známý jako „4 iunya – poslednyaya bitva v istorii“. Nikdo se již pravděpodobně nedozví, čí vinou došlo k druhému výbuchu černobylské elektrárny, jisté však bylo, že svou intenzitou dalece přesáhl svého předchůdce. Chaos v zemi ukrajinským zásahovým jednotkám nedovolil se plně věnovat stabilizaci situace, veškerý jaderný materiál tak byl fakticky rozprášen do širokého okolí. Státy východního bloku včetně Ukrajiny, Běloruska a jižní části Ruska byly prakticky přes noc smeteny ze zemského povrchu. Střední Evropa byla zasažena mocnou vlnou radioaktivního spadu a Československo se v důsledku nedostatku lékařů ocitlo v krizi. Anastasija byla spolu s dalšími studenty medicíny brzy povolána do zdravotnických řad a od úsvitu do soumraku ošetřovala jedince zasažené spadem. Většinou se jednalo spíše o preventivní prohlídky, řada případů však vyžadovala intenzivnější péči. Neštěstí neunikl ani Josef, který se ve špičce radioaktivního působení pohyboval volně na vzduchu. Po vyšetření ve Vojenské nemocnici byl vyhodnocen jako potenciálně nebezpečný pro okolí a urychleně převezen do odlehlého sanatoria na západ Čech poblíž Mariánských lázní. Bylo mu řečeno, že zde zůstane pár týdnů k účelům lékařského pozorování.
Jenže skutečné následky druhého výbuchu měly teprve přijít. Dle odborných měření se kontaminace ovzduší stávala stále závažnější a zasaženým částem Evropy hrozil kolaps. Československo bylo již po měsíci trvalého nasazení hospodářsky téměř vyčerpáno, výroba v zemi byla prakticky zastavena a lidé začínali hladovět. Mezinárodní pomoc za západu byla nabídnuta příliš pozdě. Ihned po krizi byl vyhlášen výjimečný stav, komunistická vláda si však dále nevěděla rady a nedokázala včasně reagovat, navíc jí chyběla podpora Moskvy, která sama sbírala střípky své dřívější velikosti.
Pokud Josef kdysi čítával o anarchii, společenská situace v druhé polovině roku 1986 byla jeho představám o ní nejblíže. Úpadku země využila skupina radikálních poslanců Federálního shromáždění, která předvedla svou skutečnou tvář a v červenci provedla násilný puč. Totalita ve státě byla silně utužena a došlo k omezení samosprávy národních výborů na všech úrovních, čímž se politická moc ještě více centralizovala a lid tak prakticky ztratil veškeré relikty osobní svobody. Nová vláda slíbila nastolit v zemi pořádek a jako nejvyšší prioritu si populisticky zavdala zdravotní bezpečnost svých občanů. K budování nových nemocnic či organizaci lékařských misí ze zahraničí však nikdy nedošlo. Státní politikou se stal jakýsi patriotický socialismus, zdůrazňující postavení Československa jakožto „srdce Evropy, které se musí uzdravit samo“. V každodenní realitě to znamenalo kruté zacházení s obyvatelstvem, násilné dělení rodin a přesun jejich členů do různých oblastí země, v nichž byli soustředěny jednotlivé skupiny lidí dle stupně zdravotní újmy způsobené radiací. Byl vyhlášen zákaz opouštění administrativních jednotek nařízeného pobytu, povoleny byly jen cesty se státním souhlasem. Josef tak už nikoho ze svých blízkých nikdy neviděl. Ztratil svou rodinu i dívku. Strategie Ministerstva zdravotnictví zněla stroze a hrozivě – do šedesáti let vymýtit všechny, kteří byli po druhém černobylském výbuchu označeni jako infekční či potenciálně nebezpeční pro okolí. Fixace na takto dlouhé období zněla poměrně naivně, vláda si tak však symbolicky zajistila dlouhodobou mocenskou pozici. Udržováním pocitu krize a soustavným připomínáním oné katastrofy tak mohla jednat takřka svévolně a odvolávat se při tom heslem „účel světí prostředky“. Šedesát let mělo uplynout 4. června 2046 – den po Josefově příjezdu do Brna.
III.
Stál před budovou Zemské sněmovny a pohlížel na trosky Červeného kostela. Z papírové složky vytáhl dopis. Letmo jej projel očima a spočinul na podpisu pod blokem textu. Po zádech mu přejel mráz. Vůbec nevěnoval pozornost tomu, že v rukou třímá výzvu k dostavení se na vlastní smrt. Vždyť byla od ní.
Paní Avramenko?“ zeptal se vrátného.
„Druhý patro, pak doleva,“ zabručel. Josef vystoupal po schodišti a pátral po správných dveřích. Od opětovného shledání jej dělil už jen krůček a nervozita. Ještě jednou si přečetl jmenovku na zdi. Začínající písmena jejího jména a příjmení byla napsána kapitálkami. Dvakrát velké A.
Po zaklepání byl vyzván ke vstupu. Přemýšlel, že snad zavře oči. Usedl před šedovlasou ženu, v jejímž obličeji bylo vepsáno tolik životních událostí, kolik se jen za šest dekád života mohlo stát. V ruce nyní držela Josefem předané dokumenty a ohromeně mu zírala do obličeje. Josef cítil vnitřní vřelost a sledoval slzu, která Anastasiji stékala po tváři.
„Tak už mě má taky, svině zubatá,“ vydechl po té chvilce dojímavého ticha.
„Já… to není pravda, viď,“ bylo jediné, co ze sebe dokázala vypravit. Josef chtěl zareagovat, za zády se mu však ozvalo tlumené klepání. Pravděpodobně vrstevník, pomyslel si. Anastasija s sebou trhla.
„Dneska sem přijde mnoho lidí,“ pronesla a uvědomila si hrůzný význam svých slov. Josef si prohlédl složku, aby se ujistil, že předal všechno. U dveří se ještě otočil a upřel k ženě za stolem zrak.
„Večer, Serdtse Yevropy?“ zeptal se odevzdaně. Anastasiya si přikryla ústa a zadržovala další slzy. Josef otevřel dveře a pohlédl do zlomených očí vousatého starce, který tam čekal. V ruce držel jakési dokumenty.
Měl radost, že svůj poslední večer nestráví sám. Podařilo se mu probít přes všechny barikády a nyní již posedával na zaprášené lavici uprostřed klubu. Ve vchodu spatřil blížící se ženskou siluetu.
„Já říkal, ať tady necháme udělat okno,“ lamentoval, když se procházel po místnosti, „měl bych daleko víc světla na psaní.“ Párkrát ještě přejel rukou po vlhké zdi a šel se opět posadit.
„Ty… dopisy posílá úřad, víš. Ten můj podpis já nepíšu, mé jméno tam je, protože jsem vedoucí. Jinak přehled nemám,“ řekla potichu Anastasija. Bylo zřejmé, že chce položit tolik otázek, nevěděla však, kterou z toho zoufalého množství začít.
„No, viděl jsem, jak si tu v Brně žijete. Dopadlas dobře,“ okomentoval Josef její zázemí, které dříve toho dne spatřil.
„Jiná nebyla možnost. Zůstala jsem tady jako doktorka, bylo nás málo. Potom potřebovali nové doktory vést,“ vysvětlila mu. I po tolika letech měla ten krásný ukrajinský přízvuk a špatný slovosled.
„Ale jak ty, Pepo, jak ty byls?“ dotázala se a položila mu ruku na rameno. Krátká otázka byla prodchnuta obrovskou bolestí.
„Co bych povídal. Původně mě odvezli na pár tejdnů. Pak ale sundali Prahu a mě si nechali v Mariánskejch lázních. Oproti těm, co teprve přivezli jsem měl štěstí, už jsem to tam aspoň trochu znal,“ odpověděl s vědomím toho, kolik v těch větách shrnuje.
„Pak mě dali do továrny na kobalt. Krásně to měli vymyšlený. Brzo ty svině zjistily, že s tou likvidací to nebude tak lehký. Kdo by pro vás asi celý léta makal, panáčkové! Nechali si nás tam, dokud jsme byli schopný dejchat, a teď se nás nemohoucích můžou v klidu zbavit. Vyšlo jim to krásně. Šedesát let… ani nevíš, kolik kamarádů se mi z toho všeho zabilo,“ pokračoval ve vyprávění. Anastasija mu pohlédla do stařeckých očí a opřela se o něj hlavou.
„Vždyť já ani nevěděla, jestli jsi živý. Je mě to všechno líto, tak líto,“ vzlykla.
„Mě za to vůbec nestojej. Jestli mě naučili jednu věc, tak je to nebrečet nad posraným životem. A to by nás brečely miliony. Zejtra už to bude jedno. Vnitřní svobodu, tady, mi nikdo nesebral,“ ukázal si prstem na hruď. Mluvil z něj dávný filosof.
„Já přišla hned o všechno, to ty víš. Moje rodina byla pryč ještě ten den,“ smutně poznamenala. Tehdy ztrátě nechtěla uvěřit do té doby, než uviděla mrtvoly svých rodičů v televizi.
Objal ji kolem ramen. Vymlácenými dveřmi do místnosti vstupoval pruh světla zapadajícího Slunce. Josef si uvědomil, že je jaro. Na něco jako byla roční období během té dlouholeté šedi už dávno málem zapomenul. Teď měl před sebou život. Žádný vliv z vnějšku mu nemohl vzít to, co ho dělalo živým. Seděl v samém Srdci Evropy, tam, kde to kdysi dávno všechno začalo, a cítil lásku. Čas byl zase ten tam. Cítil se živý. Měl pocit, že to vydrží navěky.
