Umění konverzace a opravdového naslouchání

Říj 31, 2020 | Téma

konverzace

Poslední dobou si na sobě všímám, že se s lidmi daleko méně hádám. Nejdřív jsem si myslel, že už nemám moc co říct, čím rozdmýchat plamennou výměnu názorů během konverzace, opak se však ukázal být pravdou. Čím více jsem si jist svými názory a postoji, tím menší mám potřebu o nich přesvědčovat druhé.

Takovéto konverzace se většinou týkají nějakého životního či politického postoje, kdy proti sobě stojí dva lidé s odlišným názorem. Určitě poznáte člověka, který je skálopevně přesvědčen o tom, že některý politik je zkrátka nejlepší a nějaká politická strana by měla být rozpuštěna. Přesně takovým lidem jsem se naučil říct jen „OK“.

Co je vlastně konverzace?

V článku o knihách osobního rozvoje jsem psal o knize Jak získávat přátele a působit na lidi. Toto dílo pochází z roku 1936, jeho zákonitosti však platí stále a platit také budou. Dale Carnegie, autor této knihy, působil jako lektor v oblasti rétoriky a mezilidských vztahů. Byl odborníkem na to, jak by měla probíhat konverzace, aby byla smysluplná, sloužila ku prospěchu všem zúčastněným stranám a působila sympaticky na protějšek.

konverzace

Principem takové konverzace je vědomé rozhodnutí druhého raději poslouchat než čekat na vhodnou příležitost prosadit si své. Tím druhým způsobem však konverzace většinou probíhá – chceme jen reagovat. Už nás tolik nezajímá, co druhý chce říct. Ne nadarmo tedy vzniklo slovní spojení „umění naslouchat“.

Jordan Peterson, kanadský psycholog, ve své knize 12 Rules For Life mj. uvádí pravidlo pro efektivní konverzaci, které zní „Naslouchejte druhým tak, jako by věděli něco, co vy nevíte„. Pokud do konverzace s druhým vstoupíme s tím, že nám bude přínosná, tak budeme naslouchat přirozeně. Otevřeme se tak možnosti, že nás druhý svým sdělením dokáže obohatit a rozvinout naše znalosti, namísto toho, abychom vyklopili to, za čím si stojíme, a druhému dali možnost s tím pouze souhlasit. Peterson toto pravidlo rozvíjí ve videu níže.

Tento styl konverzace nachází užití při psychoterapii. Lidé za psychologem či psychoterapeutem přicházejí proto, že se chtějí dozvědět jeho rady. Mají totiž jistotu, že je bude poslouchat (přeci jen je za to placen). Peterson proto dodává, že každý vztah, který je opravdu vztahem, má terapeutický základ. Pokud ne, tak to není vztah, ale nezdravé pouto mezi otrokem a tyranem.

Podívej, co od konverzace chci, je, abychom na tom při jejím konci byli lépe než na začátku.

Jordan Peterson

K tomu, aby nás někdo opravdu poslouchal, však potřebujeme mít adekvátní kvality a vlastnosti. Jednou z nich je vnitřní integrita – pevný základ vlastních názorů. Toho lze dosáhnout dodržováním dalšího Petersonova pravidla, které zní „Říkej pravdu nebo alespoň nelži„. Proto často sledujeme různé řečníky na TED konferencích – předpokládáme, že jsou odborníky ve své oblasti, a že nám mohou něco užitečného sdělit. Jsme ochotni je poslouchat a poučit se. S lidmi, které máme okolo sebe, už to však bývá horší.

Posedlost ideologií

Úplně něčím jiným je konverzace s člověkem, který je tvrdým zastáncem nějaké ideologie. Nemusí jít pouze o politiku, namístě je i veganství, radikální feminismus apod. Lidé, kteří následují radikální hnutí, odevzdávají část svého já v prospěch ideologickým tezím, s nimiž se identifikují. Takové lidi lze dobře poznat – povedou s vámi konverzaci tak, jako by na vašem místě mohl být prakticky kdokoliv. Půjde jim pouze o odříkání svého, které by stejně jako vám řekli každému. A váš názor už je nebude zajímat vůbec.

Ideologem bývá člověk, který si hádky užívá, zejm. proto, že si uzemňováním druhých kompenzuje slabiny v jiných oblastech. Vlastní snaha o přesvědčení takového jedince o něčem jiném, než čemu věří, je marná, ale vlastně i zbytečná. Otázka, proč bych vůbec chtěl druhé přesvědčit, mě uvedla do mnohem širšího kontextu.

konverzace

V roce 2014 jsem se rozhodl, že budu vegetariánem. Tehdy mi to nějak dávalo smysl, pustil jsem se do toho s nadšením pro dobrou věc. Roli zde však hrál i výše popsaný aspekt – s něčím jsem se ztotožnil, někam jsem patřil (což je mj. přirozená lidská potřeba). Byl jsem součástí komunity, která měla svá pravidla a svá přesvědčení. V prvních měsících svého vegetariánství jsem se s lidmi, kteří jedli maso, dokázal pohádat takřka do krve a odhodlaně jim tvrdit, že to, co dělají, je špatné.

Vegetariánem jsem přestal být v roce 2018 (převážně ze zdravotních důvodů). Ta potřeba druhé přesvědčit o své pravdě, mě však fascinuje dodnes. Tehdy jsem nemohl vědět, že vegetariánství je na 100 % tím správným způsobem žití pro lidstvo, o to vlastně ani nešlo. Bylo to jen o nalezení sebe sama v nějaké myšlence, která si však více než já ji našla mě. Z vegetariánství jsem udělal svou identitu a nedopustil bych, aby mi jí někdo vzal. Proto tak intenzivní trvání si na svém.

Dnes už jsem krapet moudřejší – vím, že neexistuje nic jako objektivní pravda. To je také jedním z důvodů, proč se už tolik nehádám – nejen, že vím, že přesvědčení druhých se nachází vždy a pouze v jejich hlavách. Stejně je tomu však i u mě, a já nejsem žádnou nadpozemskou autoritou, abych mohl říkat, co je dobré a co špatné. Vím jen to, co jsem objevil vlastní zkušeností.

V žádném případě bych však nechtěl shazovat vegetariánství, veganství či jiné způsoby stravování těm, kterým vyhovuje a je jim přirozené. Jen jsem chtěl poukázat na to, že lidé se dokáží identifikovat s ideologií ne proto, že by jim vyhovovala, ale pro pocit, že jsou něčeho součástí a že tak našli sama sebe (což je však jen přelud).

Obchodník s myšlenkami

Přesvědčování druhých je vlastně jen způsob obchodu – snažíme se něco prodat, v tomto případě vlastní myšlenky. Bylo by však pošetilé prodávat někomu, kdo nemá zájem.

Každá minuta, kterou strávíte přesvědčováním někoho, kdo už řekl ne, je minuta, kterou nestrávíte snahou najít někoho, kdo by řekl ano.

Gary Vaynerchuk

Další příspěvky