Jonášův komplex – strach z vlastního potenciálu

Zář 12, 2020 | Úvahy

strach

Každý člověk v sobě nosí určitý potenciál a s ním touhu po jeho naplnění. Herman Hesse, německý spisovatel, ji popsal jako „impuls, který nás nutí létat“. Je to vlastně pocit spojený s povědomím o vlastní síle potřebné k dosažení svých schopností, o kterých víme, že je máme – stejně jako onu sílu. Jenže právě strach z této možnosti je většinou silnější než touha samotná. Tento paradox popisuje Jonášův komplex.

Osobně jsem se s ním setkal několikrát. Často přichází v momentech, ve kterých se jako lidé strachujeme názorů druhých na naše počínání. Sabotáž sebe sama je pro nás pak přijatelnější než jít navzdory svému strachu. V dlouhodobém měřítku tento vzorec však nefunguje a vede k nespokojenému a nenaplněnému životu.

Naplnění potenciálu jako lidská potřeba

Abraham Maslow, americký psycholog, všeobecně známý pro tvorbu tzv. Maslowovy pyramidy potřeb, byl přesvědčen, že v každém z nás tkví potřeba dosáhnout vlastní velikosti – realizovat tak svůj potenciál a potažmo sebe sama. Tuto potřebu pak umístil na samotný vrchol své pyramidy potřeb. Jeho zdolání ale není jen tak. Nejen, že v cestě k naplnění té nejctnostnější potřeby stojí nutnost naplnit potřeby nižší (uznání, sebepřijetí, láska…), figuruje zde také již zmíněný strach z jejího dosažení (větší než touha po ní) – Jonášův komplex. Lidí, kteří své plné seberealizace dosáhli, je (a v historii bylo) poměrně málo.

Maslowova pyramida

Psychologické důvody strachu z vlastního potenciálu

Rakouský psychoanalytik Otto Rank ve své knize Kunst und Künstler (Umění a Umělec) popsal dvě síly (konkrétně dva strachy), kterými jsme, my lidé, poháněni:

  • strach ze smrti,
  • strach ze života.

Strachem ze smrti však neměl na mysli přímo fyzickou smrt, ale jakousi paralelu ke ztrátě vlastní individuality (psychologické smrti). Ta nastává v momentě podlehnutí konformitě – společenským normám, při jejichž plném přijetí náš vlastní potenciál prakticky zaniká, jelikož už není nic, co by nás mohlo odlišit od druhých (častý námět dystopických románů – např. 1984). Dle Ranka nás právě tento strach motivuje k opuštění stáda, na základě touhy po naplnění vlastních schopností, které nás vyzdvihnou a odliší od zbytku (v Maslowově pyramidě je to přirozené směřování na její vrchol).

strach ze smrti - nenaplněný potenciál

Tento osobnostní růst je však ohraničen strachem druhým, strachem ze života. Až velké vykročení z davu s sebou totiž nese pocity samoty, vyčlenění a izolace. Ztrácíme tak přítomnost okolí, u něhož v těžkých časech nalézáme oporu. Patřit, být součástí společnosti a celku je další z mnoha přirozených lidských potřeb. Tento strach nás naopak motivuje k většímu sepětí se svými blízkými a společenstvím, ve kterém žijeme. Na druhou stranu to přináší oběti ve formě zřeknutí se kouska vlastní unikátnosti.

Lidský život pod taktovkou strachu

Může to působit beznadějně. Člověk nemůže zahodit svůj potenciál, nemůže se však stát ani permanentním samotářem bez toho, aby se cítil nenaplněný. Lidský život poté vypadá jako jedna velká skluzavka sem a tam na škále dvou popsaných strachů, přičemž strach ze života tenduje být větší než strach ze smrti – stačí se podívat do společnosti. Kolik lidí raději omezilo svůj potenciál ze strachu být odlišný od okolí a podrobilo se nějaké normě (ať už se týká vzdělání, práce, politických názorů… sám vím, že jsem to udělal mnohokrát)?

Rank na základě této analýzy staví rovnítko mezi strach z vlastního potenciálu a strach ze života. Potenciál každého člověka je jiný, což s sebou nese riziko odsouzení či odmítnutí ze strany většiny (těch, kteří obětovali kus svého já ve prospěch společnosti).

Koncept vlastní velikosti znamená schopnost se lišit.

Friedrich Nietzsche

Neuróza bezvýznamnosti

S tímto pojmem přišel britský spisovatel Colin Wilson. Podle něj je podceňování sebe sama a přesvědčení o vlastní malosti „doplňkem“ strachu realizovat svůj potenciál. Tento postoj dle Wilsona prostupuje celou moderní společnost a jen posiluje lidskou tendenci smířit se s průměrným životem než usilovat o vlastní velikost – a zároveň člověka ve své bezvýznamnosti (často ve vztahu k Bohu) jen potvrzuje.

Maslow s touto neurózou souhlasil a zdůrazňoval riziko v případě jejímu podlehnutí.

Pokud záměrně plánujete být méně, než jste schopni být, pak vás varuji, že zbytek života strávíte hluboce nešťastní.

Abraham Maslow

V průběhu svého života Jonášův komplex testoval zejm. na svých studentech. U některých totiž zpozoroval inklinaci k extrémnímu utvrzování se ve vlastní bezvýznamnosti, která pramenila z dlouhodobé neschopnosti objevit a přijmout svůj potenciál a jeho velikost. V tomto rozpoložení se u nich objevil ještě další strach, a to vůbec z toho „být hoden“ svého naplnění. Obávali se, že by v momentě přiznání si vlastního potenciálu podlehli aroganci založené na nezdravých iluzích o vlastním velikášství.

Co je tedy řešením?

Je dobré připomenout, že ani opačný extrém není řešením – tím je vlastní přirovnání se k Bohu, pocit nadřazenosti druhým a přesvědčení o tom, že můj potenciál má větší hodnotu než potenciál druhých. Oba přístupy jsou extrémní a škodlivé. Maslow proto nabádá k nalezení „zlaté střední cesty“ k překonání strachu z vlastního potenciálu. Tou je dle něj aktivní snaha o dosažení svých cílů, během níž si zachováme pokoru a vědomí, že jsme stále „jen“ lidé – nedokonalí a schopní chybovat, což však k životní cestě člověka patří.

Arogance a pokora – ty je dle Maslowa třeba vyvážit a tuto rovnováhu dlouhodobě udržovat. Mluvil o „kreativní aroganci“, při které člověk dostatečně věří ve vlastní schopnosti, což mu dává sílu k tomu je realizovat. Jen takto může tvořit a zároveň zůstávat nohama na zemi a být si vědom existenciálních omezení, kterým podléhá. Zde se více než jinde hodí přísloví „Žádný učený z nebe nespadl“.

K závěru bych řekl, že úroveň zmiňovaného strachu naplnit svůj potenciál je u každého jiná – odvíjí se od osobního nastavení každého z nás, od toho, jaká názorová stanoviska jsme přijali jako děti, s čím jsme vyrůstali, jakou váhu pro nás mají názory druhých… Nezapomínejme však, že druzí nás budou soudit vždy, ať už jsme jacíkoliv. A byť je to klišé, tak je vždy lepší, když nás budou soudit za to, jací jsme doopravdy – a třeba zrovna jiní.

Nezapomenout na Jonáše…

Ano, bylo by divné psát o Jonášově komplexu a nepředstavit nositele tohoto jména. Příběh Jonáše, proroka ze Starého zákona, je metaforou pro nemožnost úniku vlastnímu osudu. Bůh ho vyslal kázat do města Ninive, kde měl kázat o božích plánech na jeho zničení. Jonáš se však tohoto úkolu zalekl a uprchl na moře, aby se svému mu vyhnul.

Bůh však na loď seslal bouři, načež zbylí námořníci poznali, že je toto neštěstí stihlo právě kvůli Jonášovi. Hodili ho tedy do moře, kde ho na spolkla velryba a za tři dny jej na boží příkaz vyplivla na břeh, odkud se Jonáš přeci jen musel vydat do města Ninive a činit, co mu Bůh přikázal. Svému osudu (říkejme mu potenciál) se zkrátka nevyhnul a už jen při pokusu o to dopadl velmi špatně.

jonáš a břicho velryby

Zdrojem a velkou inspirací k napsání tohoto článku mi bylo toto video z úžasného kanálu Academy of Ideas:

Další zdroje:

https://www.psychologytoday.com/us/blog/stronger-the-broken-places/202002/the-jonah-complex

http://www.opsychologii.cz/clanek/154-abraham-maslow-a-teorie-seberealizace/

Další příspěvky